Když se babička nastěhovala: Rozpad rodiny mezi čtyřmi stěnami

„Zase odešla! Proboha, Petro, kde je babička?!“ křičela jsem do ticha bytu, zatímco jsem v jedné ruce držela mobil a druhou si zoufale mnula čelo. Bylo půl jedenácté večer a babička Marie, která trpěla těžkou demencí, zmizela z našeho bytu už potřetí tento měsíc. Petr stál v předsíni, tvář napjatou a oči tvrdé. „Jitko, říkal jsem ti, že to zvládneme. Je to moje rodina. Musíme ji najít.“

Vyběhli jsme do tmy. Sousedé už si zvykli na naše noční pátrání. Paní Novotná z vedlejšího vchodu nám zamávala z okna: „Zase hledáte paní Marii? Viděla jsem ji jít směrem k parku.“ Srdce mi bušilo úzkostí a vztekem zároveň. Proč tohle musíme pořád prožívat? Proč Petr nevidí, že už nemůžu?

Když jsme ji konečně našli sedět na lavičce pod lampou, mumlala si něco nesrozumitelného a v ruce svírala starý kapesník. Petr ji objal a já jen stála opodál, vyčerpaná a zlomená. „Tohle není život,“ šeptala jsem si pro sebe.

Všechno začalo před třemi měsíci. Petr přišel domů s tím svým rozhodným výrazem: „Jitko, babička už nemůže být sama. Doktoři říkají, že potřebuje neustálý dohled. Domov důchodců nepřipadá v úvahu.“

„Petře, máme dvě malé děti, oba pracujeme na plný úvazek. Kdo se o ni postará? Já? Ty? Nebo snad děti?“

„Jitko, je to moje rodina! Nenechám ji někde mezi cizími lidmi!“

Ten večer jsme se pohádali jako nikdy předtím. Vzduch byl hustý napětím ještě týden poté. Nakonec Petr přivezl babičku domů. Všude byly nové zámky, zábrany na schodech, zvonek na dveřích do koupelny. Děti plakaly, že nemůžou spát, protože babička v noci křičí ze spaní.

Začala jsem chodit do práce s kruhy pod očima a hlavou plnou strachu, co se doma zase stane. Jednou jsem přišla domů a našla babičku v kuchyni, jak si do hrníčku nalévá jar místo čaje. Jindy seděla na zemi uprostřed obýváku a zpívala si staré písničky z mládí.

Petr byl pořád přesvědčený, že to zvládneme sami. „Je to jen otázka času, Jitko. Zvykne si tu.“ Ale já jsem věděla, že si nezvykne – ani ona, ani my.

Jednoho dne jsem přišla domů dřív a slyšela hádku z ložnice. Petr křičel: „Proč jsi zamkla dveře? Co když babička potřebuje na záchod?“ Naše dcera Anička brečela: „Já se bojím! Babička mě v noci tahala za vlasy!“

To už bylo moc. Sedla jsem si s Petrem ke stolu a řekla mu: „Takhle to dál nejde. Musíme najít jiné řešení.“

Petr se na mě podíval s pohledem plným bolesti a hněvu zároveň: „Takže ty bys ji nejradši dala do ústavu? To nikdy! Jestli ti na tom tak záleží, tak já odejdu!“

A opravdu – sbalil si kufr a odešel k rodičům. Děti plakaly, já brečela do polštáře a babička bloudila po bytě jako stín.

Další dny byly jako zlý sen. Volala jsem sociální pracovnici, hledala informace o odlehčovacích službách, ale všude měli plno nebo čekací lhůty na měsíce. Petr mi psal zprávy plné výčitek: „Zklamala jsi mě. Rodina je přece na prvním místě.“

Ale co když už rodina není rodinou? Co když nás péče o jednoho člověka všechny zničí?

Jednoho večera jsem seděla v kuchyni s hrnkem studeného čaje a přemýšlela: „Kde je ta hranice mezi pomocí a sebezničením? Může být láska k rodině důvodem k tomu, abychom obětovali úplně všechno?“

Co byste udělali vy? Má člověk právo říct dost – i když jde o někoho blízkého?