Když se děti dozvěděly, že žijeme spolu: Každý den je boj o klid

„To snad nemyslíš vážně, tati! S tou ženskou budeš bydlet v našem bytě?“ Lucka stála ve dveřích obýváku, ruce v bok, oči plné slz i vzteku. Její bratr Petr mlčel, ale jeho pohled říkal všechno. V tu chvíli jsem měla chuť zmizet. Ale místo toho jsem stála vedle Karla, držela ho za ruku a snažila se nedat najevo, jak moc mě to bolí.

Jmenuji se Marie. Je mi čtyřicet osm let a nikdy jsem si nemyslela, že ještě někdy zažiju lásku. Po rozvodu jsem žila sama v paneláku na Jižním Městě, chodila do práce na poštu a večery trávila s knížkou nebo u televize. Pak jsem potkala Karla. Byl vdovec, o deset let starší než já, ale měl v sobě něco, co mě přitahovalo – klid, laskavost, smysl pro humor. Začali jsme spolu chodit na procházky do Hostivařského lesa, povídali si o životě a já najednou cítila, že žiju.

Po půl roce jsme se rozhodli, že to zkusíme spolu. Karel mě pozval k sobě do bytu na Vinohradech. „Je to velké, zbytečně tu straším sám,“ řekl mi tehdy a já měla pocit, že mi srdce vyskočí z hrudi. Jenže jeho děti – Lucka a Petr – o tom nevěděly. Byli oba dospělí, Lucka studovala práva v Brně a Petr pracoval v IT firmě v Praze. Mysleli jsme si, že to pochopí. Mýlili jsme se.

První návštěva byla katastrofa. Lucka přišla neohlášeně a našla mě v kuchyni, jak vařím Karlovu oblíbenou kulajdu. „Co tady děláte?“ vyštěkla na mě. Karel se jí snažil vysvětlit situaci, ale ona jen křičela: „Tohle je máma ještě teplá v hrobě a ty už si sem taháš cizí ženskou!“ Petr byl tišší, ale jeho mlčení bylo horší než slova.

Od té doby byl každý den boj. Lucka mi psala jedovaté zprávy: „Doufám, že jsi na tátu hodná, jinak si mě nepřej.“ Petr zase začal otci volat každý večer a vyptával se na všechno možné – co jedl, kde byl, jestli jsem doma. Karel se snažil být mezi námi prostředníkem, ale bylo vidět, jak ho to ničí.

Jednou večer jsme seděli u televize a Karel najednou vypnul zvuk. „Marie, já už nevím, co mám dělat. Nechci tě ztratit, ale nechci přijít ani o děti.“ Chytila jsem ho za ruku: „Já tě taky nechci ztratit. Ale mám pocit, že jsem vetřelec v jejich světě.“

Začala jsem se snažit víc – pekla jsem jejich oblíbené buchty, nabízela jsem se, že jim pomůžu s čímkoli potřebují. Ale všechno bylo špatně. Když jsem Lucce přinesla bábovku na kolej, nechala ji na chodbě s lístečkem: „Nechci nic od tebe.“

Jednoho dne přišel Petr domů dřív a našel mě v Karlově pracovně u počítače. „Co tu děláte? Špehujete tátu?“ zeptal se podezřívavě. Vysvětlila jsem mu, že jsem jen potřebovala vytisknout životopis pro kamarádku. Odešel beze slova.

Začala jsem pochybovat o sobě i o našem vztahu. Každý večer jsem usínala s pocitem viny – rozbila jsem rodinu? Mám právo být šťastná? Karel mě uklidňoval: „Děti si zvyknou. Jen potřebují čas.“ Ale týdny plynuly a bylo to čím dál horší.

Jednoho dne přišla Lucka s Petrem společně. Sedli si proti nám ke stolu a Lucka spustila: „Tati, my tě máme rádi. Ale tohle nejde. Máma by si to nepřála.“ Petr přikývl: „Máš právo na život, ale my taky.“

Karel se rozplakal. Poprvé za celou dobu jsem viděla toho silného chlapa zlomeného jako malého kluka. Objala jsem ho a řekla: „Možná bych měla odejít.“

Ale on mě chytil za ruku pevněji než kdy dřív: „Ne! Už jsem jednou ztratil všechno. Teď nechci přijít o tebe.“

Dny plynuly a napětí neustupovalo. Začala jsem chodit domů později z práce, abych se vyhnula setkání s Petrem. S Luckou jsme si psaly jen strohé zprávy ohledně Karlova zdraví. Připadala jsem si jako cizinec ve vlastním domově.

Jednou večer mi zavolala moje sestra Jana: „Marie, proč se tak trápíš? Vždyť jsi konečně šťastná! Děti si zvyknou.“ Ale já už tomu nevěřila.

Karel navrhl rodinnou večeři – všichni u jednoho stolu. Připravila jsem svíčkovou podle receptu jeho ženy, doufala jsem v malé smíření. Večeře probíhala v tichu, až Petr najednou řekl: „Tati… promiň… asi jsme byli moc tvrdí.“ Lucka jen mlčky přikývla.

Možná je to začátek něčeho nového. Možná ne.

Někdy večer sedím u okna a ptám se sama sebe: Má člověk právo na štěstí i za cenu bolesti druhých? Nebo je lepší vzdát se svých snů kvůli klidu ostatních? Co byste udělali vy?