Když se můj syn a jeho žena přistěhovali vedle nás, věřila jsem v šťastný konec – ale pak jsem poznala její pravou tvář

„Tomáši, proč už zase nemluvíš? Copak se ti doma s Lucií něco stalo?“ vyhrkla jsem, sotva vešel do kuchyně. V ruce držel tašku s nákupem a oči měl sklopené k zemi. Bylo to už několik týdnů, co se s Lucií přistěhovali do domu vedle našeho. Vždycky jsem si představovala, jak budeme společně pít kávu na zahradě, smát se a péct koláče pro vnoučata, která snad jednou přijdou. Jenže realita byla jiná.

Tomáš se vyhýbal pohledu, položil tašku na stůl a tiše řekl: „Mami, prosím tě, neřeš to. Lucie je jen unavená.“ Ale já věděla, že je za tím něco víc. Od chvíle, kdy se nastěhovali, Lucie se mnou skoro nepromluvila. Když jsem jí nabídla domácí koláč, jen se usmála a řekla: „Děkuju, já sladké nejím.“ Když jsem ji pozvala na kávu, odmítla s tím, že má moc práce. A Tomáš byl mezi námi jako most, který se pomalu bortí.

Jednoho večera jsem zaslechla hádku přes tenkou zeď. Lucie zvýšila hlas: „Tvoje matka se pořád plete do našeho života! Nemůžeme mít ani chvilku klidu!“ Tomáš jí tiše odpovídal, ale jeho slova jsem nerozeznala. Seděla jsem v kuchyni a cítila se jako vetřelec ve vlastním domě. Vzpomněla jsem si na dobu, kdy byl Tomáš malý kluk a běhal po zahradě s rozbitým kolenem. Tehdy ke mně běžel pro útěchu. Teď mě od sebe odstrkoval.

Další den jsem potkala sousedku paní Novotnou. „Tak co, jak vám to klape s mladými?“ zeptala se s úsměvem. Chtěla jsem říct, že skvěle, ale místo toho jsem jen pokrčila rameny. „Lucie je taková… jiná,“ řekla jsem nakonec opatrně. Paní Novotná pokývala hlavou: „To víte, dneska jsou mladí jiní. Ale vy jste vždycky byla dobrá máma.“

Večer jsem seděla u okna a dívala se na světlo v jejich kuchyni. Slyšela jsem tlumený smích – Lucie volala někomu po telefonu. Tomáš seděl u stolu a vypadal zamyšleně. Najednou mě napadlo: Možná je chyba ve mně? Možná jsem příliš vlezlá? Vždyť chci jen to nejlepší pro svého syna.

Jednoho dne přišla Lucie sama ke mně domů. Byla nervózní, ruce si mnula o sebe. „Chtěla bych si s vámi promluvit,“ začala opatrně. Přikývla jsem a nabídla jí čaj. Sedly jsme si ke stolu a chvíli bylo ticho.

„Paní Nováková…“ začala Lucie (pořád mi neříkala mami), „já vím, že to myslíte dobře. Ale potřebuju trochu prostoru. S Tomášem jsme si zvykli na svůj klid a… někdy mám pocit, že jste pořád tady.“ Její slova mě bodla do srdce jako nůž.

„Já… já jen chtěla pomoct,“ zašeptala jsem.

Lucie se na mě podívala: „Vím to. Ale někdy je toho prostě moc.“

Když odešla, rozplakala jsem se. Cítila jsem se zbytečná a osamělá. Celý život jsem obětovala rodině – manžel mi zemřel před deseti lety a Tomáš byl můj jediný smysl života. Teď měl vlastní život a já byla jen přítěží.

Začala jsem se vyhýbat jejich domu. Už jsem nezvonila s koláčem ani nezvala Tomáše na oběd. Místo toho jsem chodila na procházky do lesa nebo si četla knížky. Ale samota mě tížila.

Jednou večer přišel Tomáš sám. „Mami, proč už za námi nechodíš?“ zeptal se tiše.

Podívala jsem se na něj: „Nechci vám být na obtíž.“

Tomáš si povzdechl: „Lucie to nemyslela zle. Jen je zvyklá na jiné věci než my.“

„A co ty?“ zeptala jsem se. „Chybím ti vůbec?“

Tomáš mlčel dlouho, než odpověděl: „Chybíš mi moc.“

Objali jsme se a já poprvé po dlouhé době cítila teplo u srdce. Ale věděla jsem, že už nikdy nebude jako dřív.

Od té doby jsme si nastavili hranice – vídáme se méně často, ale o to upřímněji si povídáme. S Lucií jsme si našly cestu – pomalu a opatrně.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Kde je ta hranice mezi láskou a vlezlostí? Jak poznat, kdy už je čas ustoupit? A co znamená být dobrou matkou v době, kdy vlastní rodina žije za zdí – ale zároveň tak daleko?