Když se naše rodina rozpadala: Rozhodnutí, které mě dodnes pronásleduje

„Už to takhle dál nejde!“ vykřikla jsem a hlas se mi zlomil. Stála jsem v kuchyni, ruce sevřené v pěst, a dívala se na Petra, který seděl u stolu s hlavou v dlaních. Z obýváku se ozývaly tlumené hlasy – Tomáš a Lucie se zase hádali. Bylo to už potřetí ten týden.

„Myslíš, že to nevidím?“ odpověděl Petr tiše. „Ale co máme dělat? Každý den je to horší. Lucie se bojí chodit domů, Tomáš je pořád naštvaný…“

Zavřela jsem oči a snažila se nevnímat další ránu dveří. Věděla jsem, že jsme na pokraji zhroucení. Naše nová rodina – já, Petr, můj Tomáš a jeho Lucie – byla od začátku křehká. Po rozvodu s Martinem jsem doufala, že najdu klid a štěstí, ale místo toho jsme žili v permanentním napětí.

Tomáš nikdy nepřijal Lucii jako sestru. Bylo mu třináct, když jsme se s Petrem sestěhovali do našeho malého bytu v Praze. Lucii bylo o dva roky méně a byla zvyklá být středem pozornosti svého otce. Každý den mezi nimi vznikaly nové spory – o koupelnu, o televizi, o to, kdo bude sedět vedle mě u večeře.

Jednoho večera, když už jsem byla zoufalá, navrhl Petr řešení: „Co kdyby Tomáš na čas bydlel u tvých rodičů v Brně? Třeba by si odpočinul a my bychom tu mohli s Lucií najít nějaký klid.“

Zamrazilo mě. „Chceš mi říct, že mám poslat svého syna pryč?“

„Ne navždy! Jen na pár týdnů. Vždyť tvoji rodiče ho mají rádi, bude tam mít svůj pokoj…“

Celou noc jsem nespala. Převalovala jsem se v posteli a poslouchala ticho bytu. V hlavě mi zněla slova mé mámy: „Děti jsou vždycky na prvním místě.“ Ale co když už nevím, co je pro ně nejlepší?

Ráno jsem Tomášovi všechno řekla. Seděl na posteli, ruce zkřížené na prsou, a díval se na mě s výrazem zrady.

„Takže mě tu nechcete,“ řekl tiše.

„To není pravda! Jen… potřebujeme si všichni odpočinout. U babičky a dědy ti bude dobře.“

Neodpověděl. Ještě ten den si sbalil batoh a odešel s mým tátou na vlak do Brna. Když za ním zaklaply dveře, rozbrečela jsem se.

První dny byly zvláštní. V bytě bylo ticho, Lucie byla klidnější a Petr vypadal uvolněněji. Ale já měla pocit, že mi někdo vytrhl kus srdce. Volala jsem Tomášovi každý večer. Odpovídal stručně: „Jo, je to dobrý… Ne, nechci zpátky…“

Jednou mi máma řekla: „Víš, on je tu smutný. Chodí ven sám, moc nemluví.“

Začala jsem pochybovat o všem. Petr si myslel, že jsme udělali správnou věc: „Lucie je teď šťastnější. Možná to potřebovali oba.“ Ale já cítila jen vinu.

Jednoho dne přišla Lucie domů uplakaná: „Táta říkal, že Tomáš už možná nepřijde zpátky. Je to moje vina?“

Objala jsem ji a poprvé jsem viděla i její bolest.

Po měsíci jsem jela do Brna pro Tomáše. Seděl na lavičce před domem mých rodičů a díval se do země.

„Chceš domů?“ zeptala jsem se.

Pokrčil rameny: „Nevím…“

Cesta vlakem byla tichá. Doma ho Lucie přivítala rozpačitě: „Ahoj…“

Tomáš jen kývl hlavou.

Od té doby už nic nebylo jako dřív. Mezi dětmi zůstala zeď. Já s Petrem jsme se hádali častěji než kdy dřív – vyčítali jsme si všechno možné.

Jednou večer mi Tomáš řekl: „Mami, proč jsi mě poslala pryč? Copak jsi mě neměla ráda?“

Zlomilo mě to.

Dnes už jsou děti dospělé a žijí každý svůj život. S Petrem jsme spolu zůstali, ale něco mezi námi navždy prasklo.

Někdy si říkám: Udělala bych to znovu? Nebo bych měla bojovat víc za svého syna? Co byste udělali vy na mém místě?