Když se rodina rozpadá: Příběh matky, která ztratila syna kvůli domácím sporům

„Tomáši, proč zase vypadáš tak unaveně?“ zeptala jsem se, když vešel do kuchyně s taškou plnou prádla. Byla sobota ráno a já jsem připravovala snídani, jak jsem to dělávala, když byl ještě malý. Jenže teď už byl dospělý muž, ženatý s Evou, a já měla pocit, že se mi vzdaluje každým dnem víc.

„Mami, prosím tě, nech to být,“ odpověděl tiše a začal skládat prádlo do pračky. Všimla jsem si tmavých kruhů pod očima a jeho pohyby byly pomalé, jako by ho každá činnost stála obrovské úsilí.

„Tohle není normální,“ řekla jsem si v duchu. Vždycky byl pracovitý, ale poslední měsíce se změnil. Když přijde domů z práce, místo aby si odpočinul, hned se vrhá na úklid, vaření, praní. Eva mezitím sedí v obýváku s mobilem nebo si čte časopis. Snažila jsem se to nevidět, nezasahovat do jejich manželství, ale čím dál víc mě to trápilo.

Jednou večer jsem se odhodlala a zavolala Tomášovi. „Synku, můžeme si promluvit? Mám o tebe strach.“

Chvíli bylo ticho. Pak zašeptal: „Mami, já už nevím, co mám dělat. Eva je pořád nespokojená. Když něco neudělám přesně podle ní, je na mě zlá. Říká mi, že jsem neschopný chlap.“

Zamrazilo mě. „A mluvil jsi s ní o tom?“

„Zkoušel jsem to. Ale ona říká, že když chci moderní vztah, musím se podílet na domácnosti. Jenže já dělám všechno. Ona ani nevynese koš.“

Vzpomněla jsem si na dobu, kdy byli s Evou ještě zasnoubení. Byla milá, pozorná, smála se na mě i na něj. Teď se na mě dívá s ledovým klidem a Tomáš před ní skoro šeptá.

Začala jsem si všímat i jiných věcí. Když jsme byli na rodinné oslavě u mé sestry Jany, Eva seděla stranou a Tomáš pobíhal kolem s talíři a skleničkami. Když jsem mu chtěla pomoct, Eva jen poznamenala: „On je zvyklý.“

Po oslavě jsem si sedla s Janou na balkon. „Vidíš to taky?“ zeptala jsem se.

Jana přikývla. „Tomáš je jako stín. A Eva… já nevím, Marie, ale něco tam nehraje.“

Začala jsem být zoufalá. Chtěla jsem synovi pomoct, ale bála jsem se, že když řeknu něco napřímo, odcizí se mi ještě víc. Vzpomněla jsem si na vlastní manželství – jak jsme s Karlem všechno dělali spolu. Byly hádky i smích, ale nikdy bych ho nenechala dělat všechno samotného.

Jednou večer mi Tomáš zavolal pozdě v noci. Plakal. „Mami, já už nemůžu. Dneska na mě Eva křičela kvůli tomu, že jsem špatně utřel stůl. Řekla mi, že jsem k ničemu.“

Srdce mi pukalo bolestí. „Tomáši, přijď domů. Aspoň na víkend.“

Přijel druhý den ráno. Seděli jsme spolu u stolu a já ho držela za ruku.

„Mami, myslíš si, že je to moje vina? Že bych měl být lepší manžel?“

„Ne,“ odpověděla jsem pevně. „Nikdo nemá právo tě ponižovat.“

Dlouho jsme mlčeli. Pak řekl: „Nevím, co mám dělat. Bojím se odejít. Co když už nikoho nenajdu?“

Objala jsem ho a cítila jeho slzy na rameni.

Další týdny byly plné napětí. Tomáš se vracel domů čím dál později a byl stále uzavřenější. Eva mi přestala volat úplně.

Jednou večer přišel domů s modřinou na ruce.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se vyděšeně.

„Nic… jen jsem zakopl o židli,“ zamumlal.

Ale věděla jsem své.

Začala jsem hledat rady na internetu – četla jsem příběhy jiných matek i manželů v podobné situaci. Všude psali: „Nesnažte se řešit jejich vztah za ně.“ Ale jak mám mlčet, když vidím svého syna trpět?

Jednou večer přišel Tomáš domů dřív než obvykle a řekl: „Mami, rozhodl jsem se odejít od Evy.“

Byla jsem šťastná i vyděšená zároveň.

„Jsi si jistý?“

„Ano. Už to dál nejde.“

Pomohla jsem mu sbalit věci a nabídla mu svůj pokoj v našem bytě v Nuslích.

Eva mi volala druhý den ráno. Křičela na mě do telefonu: „To vy jste nám zničila manželství! Vždycky jste Tomáše rozmazlovala!“

Položila jsem telefon a rozplakala se.

Dnes je Tomáš už půl roku zpátky doma. Pomalu se vrací do života – začal chodit na terapie a znovu se usmívá. Ale jizvy zůstávají.

Někdy v noci přemýšlím: Udělala jsem správně? Měla jsem zasáhnout dřív? Nebo bych měla mlčet a nechat dospělé děti žít svůj život?

Co byste udělali vy? Jak byste pomohli svému dítěti v podobné situaci?