Když se rodina rozpadá: Příběh matky, která ztratila syna kvůli snaše

„Tomáši, prosím tě, proč mi neodpovídáš na zprávy?“ šeptala jsem do ticha svého bytu, zatímco jsem zírala na displej mobilu. Už třetí týden jsem od něj neslyšela ani slovo. Dřív jsme si volali každý druhý den, smáli se spolu, plánovali společné víkendy na chalupě v Orlických horách. Teď je ticho. A já vím, že za tím stojí Lenka.

Nikdy jsem si nemyslela, že by mě někdo mohl připravit o mého jediného syna. Když mi ho před třiceti lety položili do náruče v porodnici v Hradci Králové, slíbila jsem si, že pro něj udělám všechno. Vychovávala jsem ho sama, protože jeho otec odešel, když byl Tomáš ještě malý. Byli jsme tým. Všechno jsme zvládli spolu – první den ve školce, rozbité koleno, maturitu i přijímačky na vysokou.

Pak přišla Lenka. Krásná, sebevědomá, vždy dokonale upravená. Pracovala jako právnička v Praze a Tomáš byl z ní úplně paf. Když mi ji poprvé přivedl domů na nedělní oběd, snažila jsem se být milá. Uvařila jsem svíčkovou podle receptu mojí maminky a doufala, že jí zachutná. Ale Lenka jen odsunula talíř a řekla: „Já maso nejím.“

Od té chvíle jsem cítila, že něco není v pořádku. Tomáš se začal měnit. Už nechtěl jezdit na chalupu, místo toho trávil víkendy s Lenkou v Praze nebo na wellness pobytech. Když jsem mu volala, často mi řekl: „Mami, teď nemůžu, Lenka má poradu.“ Nebo: „Mami, Lenka je unavená.“

Jednou jsem je pozvala na Vánoce. Těšila jsem se jako malá holka – napekla jsem cukroví, ozdobila stromeček a připravila dárky. Ale oni přijeli až večer 25. prosince a zůstali sotva hodinu. Lenka celou dobu koukala do mobilu a Tomáš byl nervózní. Když odcházeli, objala jsem ho a zašeptala: „Chybíš mi.“ On jen pokrčil rameny.

Začala jsem mít pocit, že Lenka o mně Tomášovi něco říká. Že mu podsouvá, že jsem staromódní, že ho dusím svou láskou. Jednou jsem zaslechla jejich rozhovor na chodbě: „Tomáši, tvoje máma je moc vlezlá. Musíš jí nastavit hranice.“

Od té doby se všechno zhoršilo. Tomáš mi přestal volat úplně. Když jsem mu psala zprávy, odpověděl jedním slovem nebo vůbec. Na moje narozeniny mi poslal SMS: „Všechno nejlepší.“ Ani nezavolal.

Začala jsem se ptát sama sebe – co jsem udělala špatně? Byla jsem moc starostlivá? Měla jsem být přísnější? Nebo jsem měla Lence víc ustupovat? Vždyť já jen chtěla být součástí jejich života! Chtěla jsem být babičkou jejich dětí, péct jim buchty a vyprávět pohádky.

Jednou večer jsem to už nevydržela a zavolala Tomášovi. Telefon vyzváněl dlouho, až to konečně zvedl.

„Co je, mami?“ ozval se unavený hlas.

„Tomáši, proč se mi vyhýbáš? Udělala jsem ti něco?“

Na druhém konci bylo ticho.

„Mami… Lenka si myslí, že bys měla respektovat náš prostor. Nechceme pořád řešit tvoje výčitky a návštěvy bez ohlášení.“

„Ale já tě mám ráda! Jen mi chybíš…“

„Já vím,“ povzdechl si Tomáš. „Ale teď potřebuju čas.“

Pak zavěsil.

Seděla jsem v kuchyni a brečela do utěrky. Nikdy jsem se necítila tak sama. Připadala jsem si jako vetřelec ve vlastním životě. Všichni kolem mě – sousedka paní Novotná, kolegyně z knihovny i moje sestra Jana – měli své rodiny pohromadě. Jen já ne.

Začala jsem chodit k psycholožce. Ta mi řekla: „Musíte najít smysl života i mimo svého syna.“ Ale jak to mám udělat? Celý život byl Tomáš středem mého vesmíru.

Jednou mě Jana vytáhla na procházku do parku Stromovka. Povídaly jsme si o všem možném a ona najednou řekla: „Možná bys měla Lence napsat dopis. Upřímně jí říct, jak se cítíš.“

Dlouho jsem váhala, ale nakonec jsem sedla ke stolu a napsala:

„Milá Lenko,
vím, že mezi námi není všechno ideální. Možná jsme si obě ublížily víc, než jsme chtěly. Já jen chci být součástí vašeho života – ne vám ho komplikovat. Prosím tě o šanci začít znovu.“

Dopis jsem poslala poštou a čekala na odpověď. Nepřišla žádná.

Čas plynul a já se pomalu učila žít bez Tomáše. Začala jsem chodit na keramiku, našla si nové kamarádky a dokonce jela poprvé sama k moři do Chorvatska.

Ale každý večer před spaním si říkám: Udělala jsem opravdu všechno pro to, abych svého syna neztratila? Nebo je někdy lepší nechat děti jít svou cestou – i když to bolí?

Co byste udělali vy na mém místě? Má smysl bojovat o vztah za každou cenu?