Když se rodina rozpadá: Příběh o odvaze odejít a ztratit lásku svých dětí

„Mami, proč jsi nám to udělala?“ zaznělo v kuchyni tak ostře, až mi spadla lžíce z ruky. Stála jsem tam, v kuchyni panelákového bytu na Jižním Městě, a dívala se do očí své dcery Kláry. Bylo jí patnáct a v očích měla slzy i vztek. Vedle ní stál její mladší bratr Tomáš, ruce zaťaté v pěstičky, tvář rudou. „Táta říká, že jsi nás opustila. Že už tě nezajímáme.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi srdce roztrhne na kusy. Všechno to, co jsem poslední měsíce prožívala, se najednou zhmotnilo v těch dvou dětských pohledech plných bolesti a nepochopení. Věděla jsem, že to přijde – že jednou budu muset čelit jejich otázkám, jejich hněvu. Ale nikdy jsem si nepředstavovala, jak moc to bude bolet.

S Petrem jsme byli spolu dvacet let. Poznali jsme se na vysoké škole v Plzni, oba jsme studovali pedagogiku. On byl vždycky ten vtipný, oblíbený, já spíš tichá a pečlivá. Po svatbě jsme se přestěhovali do Prahy, narodila se Klára a o tři roky později Tomáš. Všechno vypadalo normálně – až příliš normálně. Jenže časem se z Petra stal někdo jiný. Začal být podrážděný, často křičel kvůli maličkostem, domů chodil pozdě a někdy i opilý. Děti se ho začaly bát.

Jednou v noci jsem slyšela, jak Klára šeptá Tomášovi: „Hlavně ho nerozčiluj.“ V tu chvíli jsem pochopila, že už nejde jen o mě. Že moje děti vyrůstají ve strachu. Ale když jsem to Petrovi řekla, vysmál se mi: „Ty jsi přecitlivělá! Děti potřebují pevnou ruku.“

Začala jsem chodit k psycholožce. Dlouho jsem si vyčítala, že selhávám jako manželka i matka. Ale paní doktorka mi řekla: „Jano, někdy je největší odvaha odejít.“ Trvalo mi další půlrok, než jsem našla sílu. Pak přišel ten deštivý večer.

„Petře, už to dál nejde,“ řekla jsem mu tiše. Seděl u televize s pivem v ruce. „Odcházím.“ Nejdřív se smál. Pak začal křičet. Děti se schovaly v pokoji.

Následující týdny byly peklo. Petr dětem říkal, že jsem je opustila kvůli jinému muži (žádný nebyl), že už je nemám ráda. Klára se mnou odmítala mluvit, Tomáš mi nechtěl dát pusu na rozloučenou. Každý večer jsem brečela do polštáře v podnájmu na Smíchově.

Maminka mi volala: „Janičko, možná bys to měla ještě zkusit zachránit.“ Táta mlčel – nikdy nebyl na velká slova. V práci jsem byla jako tělo bez duše. Kolegové si šeptali: „Chudák Jana…“

Jednou večer mi Klára napsala zprávu: „Nenávidím tě.“ Seděla jsem na posteli a dívala se na ta slova tak dlouho, až se mi rozmazaly před očima. Chtěla jsem jí napsat zpátky – vysvětlit jí všechno – ale nevěděla jsem jak.

Po pár týdnech mi zavolala učitelka ze školy: „Paní Novotná, Klára je poslední dobou uzavřená, zhoršily se jí známky.“ Cítila jsem obrovskou vinu. Moje rozhodnutí ničí moje děti.

Jednoho dne jsem šla Kláře naproti ke škole. Čekala jsem ji u zastávky tramvaje. Když mě uviděla, otočila se na podpatku a chtěla odejít. Doběhla jsem ji a chytila za ruku.

„Klárko, prosím tě…“

„Nech mě být! Kvůli tobě je všechno špatně!“ křičela na celou ulici.

„Já vím, že to bolí,“ šeptala jsem zoufale. „Ale věř mi, že jsem to udělala i kvůli tobě a Tomášovi. Nechtěla jsem, abyste vyrůstali ve strachu.“

„To jsou kecy! Táta říká…“

„Já vím, co táta říká,“ přerušila jsem ji tiše. „Ale pravda je někde jinde.“

Stály jsme tam dlouho. Nakonec odešla beze slova.

Doma v podnájmu mám na lednici fotku obou dětí z doby, kdy byli malí a smáli se na celé kolo. Každý den si ji prohlížím a ptám se sama sebe: Udělala jsem správně? Nebo jsem jim vzala domov?

Jednou večer mi Tomáš zavolal: „Mami… můžu k tobě přijít na víkend?“ Rozplakala jsem se štěstím i smutkem zároveň.

Vím, že cesta ke smíření bude dlouhá a možná nikdy nebudeme zase rodina jako dřív. Ale věřím, že časem děti pochopí, proč jsem musela odejít.

Někdy si říkám: Je lepší zůstat kvůli dětem v nešťastném manželství? Nebo jim ukázat odvahu žít jinak? Co byste udělali vy?