Když se rodina rozpadá: Příběh o ztrátě a naději v srdci Prahy

„Myslíš si, že jsem hloupá, Honzo?“ vyhrkla jsem, když jsem v jeho mobilu našla zprávu od neznámé ženy. Bylo už po desáté večer, venku pršelo a v našem bytě na Žižkově bylo ticho, které by se dalo krájet. Honza seděl na gauči, tvářil se provinile a já měla pocit, že se mi hroutí svět. „To není tak, jak si myslíš, Martino,“ začal, ale já už věděla, že všechno je jinak. V tu chvíli jsem si uvědomila, že naše manželství, které trvalo dvanáct let, je v troskách.

Vzpomínám si, jak jsme se s Honzou poznali na vysoké škole. On byl ten vtipný kluk z Moravy, já holka z Prahy, která se vždycky snažila mít všechno pod kontrolou. Po svatbě jsme si pořídili malý byt, narodila se nám dcera Anička a později syn Matěj. Všechno vypadalo ideálně – alespoň navenek. Jenže poslední rok se Honza začal měnit. Častěji zůstával v práci, byl podrážděný a na rodinu měl čím dál méně času. Já to přičítala stresu, ale teď mi bylo jasné, že za tím bylo něco víc.

„Kdo je ta žena?“ zeptala jsem se tiše, když jsem se snažila zadržet slzy. Honza mlčel. Věděla jsem, že čeká, až se uklidním, ale já už neměla sílu předstírat, že je všechno v pořádku. „Jmenuje se Petra. Poznal jsem ji v práci. Nechtěl jsem ti ublížit, Martino, ale nějak to prostě… vyklouzlo z rukou.“ Jeho hlas byl tichý, skoro jsem ho neslyšela přes tlukot vlastního srdce. V tu chvíli jsem měla chuť rozbít všechno kolem sebe, ale místo toho jsem jen seděla a dívala se na něj, jako by byl cizí člověk.

Následující dny byly jako zlý sen. Honza se odstěhoval ke kamarádovi, děti nechápaly, proč tatínek není doma. Anička se mě pořád ptala, kdy se vrátí, a Matěj začal v noci plakat. Snažila jsem se být silná, ale uvnitř jsem byla zlomená. Moje máma mi volala každý den, nabízela pomoc, ale já jsem měla pocit, že to musím zvládnout sama. V práci jsem dělala chyby, kolegyně Jana si mě vzala stranou: „Marti, jsi bledá jako stěna, co se děje?“ A já jsem poprvé nahlas řekla: „Honza mě podvedl. Asi se rozvedeme.“

Bylo zvláštní, jak rychle se člověk stane středem pozornosti, když se mu rozpadá život. Sousedi na chodbě najednou zdravili jinak, některé kamarádky se mi přestaly ozývat, jako by se bály, že je moje smůla nakažlivá. Jen moje nejlepší kamarádka Lucie mě podržela. „Marti, nejsi první ani poslední. Ale musíš myslet na děti. A na sebe.“

Jednoho večera, když děti konečně usnuly, jsem seděla v kuchyni a dívala se na staré fotky. Byli jsme na nich šťastní – nebo jsme si to aspoň mysleli. Najednou mi došlo, že jsem poslední roky žila v iluzi. Honza nebyl šťastný, já taky ne. Jen jsme to oba nechtěli vidět. Vzpomněla jsem si na hádky kvůli penězům, na jeho neustálé služební cesty, na to, jak jsem se cítila sama, i když byl doma. Možná jsme se rozpadli už dávno, jen jsme to nechtěli přiznat.

Rozvod byl rychlý, Honza souhlasil se střídavou péčí. Děti to nesly těžce, hlavně Anička. „Mami, proč už tatínek nebydlí s námi?“ ptala se mě jednou večer. Objala jsem ji a snažila se jí vysvětlit, že někdy se dospělí rozejdou, ale že ji máme oba pořád rádi. Bylo to těžké, protože jsem sama nevěděla, jestli to zvládnu. Každý den jsem bojovala s pocitem viny, že jsem něco pokazila. Ale zároveň jsem cítila úlevu, že už nemusím předstírat.

Jednou jsem potkala Honzu na ulici. Šel s Petrou, drželi se za ruce. Na chvíli jsem měla chuť přejít na druhou stranu, ale místo toho jsem šla přímo k nim. „Ahoj,“ řekla jsem a podívala se Honzovi do očí. „Ahoj, Marti,“ odpověděl tiše. Petra se na mě nejistě usmála. V tu chvíli jsem pochopila, že už k němu necítím nenávist. Jen smutek nad tím, co jsme ztratili.

Začala jsem chodit na terapii. Pomohlo mi to pochopit, že nejsem špatná matka ani žena. Že někdy se věci prostě stanou, ať se snažíme sebevíc. Postupně jsem se naučila žít sama, najít radost v maličkostech – v procházkách s dětmi na Petříně, v kávě s Lucií, v tichých večerech, kdy jsem si mohla číst knížku bez výčitek.

Jednou večer, když jsem uspávala Aničku, mi řekla: „Mami, já tě mám moc ráda. A tatínka taky. Ale jsem ráda, že už se nehádáte.“ V tu chvíli jsem věděla, že jsme na správné cestě. Možná už nikdy nebudu mít rodinu, jakou jsem si vysnila, ale mám děti, přátele a sama sebe. A to je někdy víc, než jsem si kdy dokázala představit.

Někdy si večer, když je ticho, kladu otázku: Proč se to muselo stát zrovna nám? Ale možná je důležitější ptát se: Co s tím udělám dál? Co byste udělali vy na mém místě?