Když se syn ztrácí v cizím domově: Příběh matky, která nepoznává svého syna

„Tomáši, proč jsi zase tak pozdě? A proč vypadáš, jako bys běžel maraton?“ ptám se svého syna, když vejde do mého bytu s očima podlitýma únavou. Položí tašku na zem a jen pokrčí rameny. „Mami, promiň, dneska jsem musel ještě vyluxovat, vyprat a nakoupit. Lucie měla poradu a pak šla s kolegyněmi na víno.“

Sedím naproti němu a cítím, jak mi srdce svírá úzkostí. Tomáš byl vždycky veselý kluk, plný energie. Teď je z něj stín člověka. „A Lucie ti aspoň pomůže o víkendu?“ zkusím opatrně. Tomáš se pousměje – ten smutný úsměv, který znám až moc dobře. „Většinou je unavená. Říká, že když už jsem doma dřív, měl bych to zvládnout.“

Vzpomínám na dobu, kdy si Lucii přivedl poprvé domů. Byla milá, usměvavá, všichni jsme si ji oblíbili. Ale poslední rok se něco změnilo. Tomáš dělá všechno – vaří, uklízí, pere, stará se o psa i o Lucii. Ona přijde domů a čeká večeři na stole. Když jsem se jí jednou zeptala, jestli by Tomášovi nemohla pomoct, odpověděla: „On to má rád. Je šikovný.“

Začala jsem být neklidná. Vždyť to není normální! Vždycky jsme doma všechno dělali společně – táta sekal trávu, já vařila, Tomáš myl nádobí. Nikdy jsme si nedovolili nechat jednoho člověka na všechno samotného.

Jednou večer jsem Tomášovi zavolala. „Synku, jsi šťastný?“ Bylo dlouhé ticho. „Nevím, mami. Jsem unavený. Ale nechci Lucii zklamat.“

Začala jsem si všímat detailů. Tomáš přestal chodit na fotbal s kamarády. Už nejezdí na kole do lesa, jak měl rád. Když přijde domů ke mně, většinou usne na gauči během pěti minut.

Jednou jsem se odhodlala a šla za Lucií. „Lucie, promiň, že se ptám… ale nemyslíš, že byste si měli domácí práce rozdělit?“ Podívala se na mě s ledovým klidem: „Paní Nováková, Tomáš je dospělý muž. Kdyby mu to vadilo, řekl by mi to.“

Ale já vím své. Můj syn nikdy nebyl konfliktní typ. Vždycky radši ustoupil, než by se hádal.

Začala jsem hledat rady u kamarádek. Jedna mi řekla: „Nepleť se jim do toho, je to jejich věc.“ Druhá: „Musíš mu říct pravdu do očí.“ Ale co když tím všechno zhorším? Co když Tomáš přijde i o tu poslední oporu?

Jednoho dne mi Tomáš zavolal v slzách: „Mami, já už nemůžu. Připadám si jako služka ve vlastním bytě.“ Srdce mi pukalo bolestí. „Musíš si s Lucií promluvit,“ řekla jsem mu tiše.

A tak se stalo něco nečekaného. Tomáš jednoho večera přišel domů a řekl Lucii: „Potřebuju pomoct. Nezvládám to všechno sám.“ Lucie prý nejdřív vybuchla: „Takže já mám po práci ještě uklízet? To snad nemyslíš vážně!“ Tomáš jí ale poprvé v životě neustoupil.

Dny poté byly napjaté. Lucie byla odtažitá, Tomáš chodil jako tělo bez duše. Ale pak přišel zlom – Lucie začala doma aspoň občas vařit a uklízet koupelnu.

Není to dokonalé. Ale je to začátek.

Dnes sedím u okna a přemýšlím: Udělala jsem dobře? Měla jsem zasáhnout dřív? Nebo jsem měla mlčet a nechat je být? Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že má matka právo zasahovat do života svého dospělého syna?