Když tchyně překročí hranice: Příběh o odvaze postavit se rodinnému tlaku

„Tomáši, proč máš zamčený mobil? Co přede mnou tajíš?“ ozvalo se z kuchyně hlasem, který jsem už znal až příliš dobře. Paní Novotná, moje tchyně, stála u stolu s mým telefonem v ruce a upřeně na mě hleděla. Klára, moje žena, seděla vedle ní a snažila se tvářit, že je to normální situace. Ale nebyla. Už několik měsíců jsem cítil, jak se naše domácnost mění v bitevní pole. Paní Novotná k nám chodila téměř denně, prý aby pomohla s domácností nebo s malým Matýskem. Ve skutečnosti ale šmírovala každý náš krok.

„Mami, nech toho,“ ozvala se Klára tiše, ale její hlas zněl bezmocně. Věděl jsem, že je mezi dvěma mlýnskými kameny – na jedné straně její matka, na druhé já. „Tomáš má právo na soukromí.“

„Soukromí? V manželství?“ odsekla paní Novotná. „To je nějaká nová móda? Za mých časů jsme si všechno říkali.“

Zhluboka jsem se nadechl a snažil se ovládnout. Už mě unavovalo neustálé vysvětlování, proč nechci, aby mi někdo četl zprávy nebo lezl do šuplíků. Ale paní Novotná byla neúnavná. Každý den nacházela nové způsoby, jak nás kontrolovat – jednou mi přerovnala pracovní stůl „aby byl pořádek“, jindy našla účtenky z obchodu a ptala se, proč kupujeme tolik vína.

Jednoho večera jsem seděl v obýváku a přemýšlel, co dál. Klára byla nešťastná a já měl pocit, že ztrácím vlastní domov. Vzpomněl jsem si na rozhovor s kamarádem Petrem: „Hele, musíš jí dát lekci. Něco, co ji odradí.“

A tak jsem vymyslel plán.

Druhý den ráno jsem nechal telefon ležet na stole a odešel do koupelny. Věděl jsem, že paní Novotná přijde – měla klíče a nikdy nezaklepala. O pár minut později jsem slyšel šramot v kuchyni a pak tiché ťukání do displeje.

Připravil jsem si falešnou konverzaci s kamarádem Honzou:

Honza: „Tak co, už jsi to udělal?“
Já: „Ještě ne, čekám na správný okamžik. Musím být opatrný.“
Honza: „A ví o tom tvoje žena?“
Já: „Ne, nesmí se to dozvědět. Jinak by byl průšvih.“
Honza: „Držím palce! Ať to vyjde.“

Věděl jsem, že paní Novotná nemůže odolat pokušení. Když jsem se vrátil do kuchyně, tvářila se napjatě a vyhýbala se mi pohledem. Klára si toho všimla a zeptala se: „Mami, je ti něco?“

„Nic… jen… Tomáš by nám měl něco říct,“ zamumlala.

Podíval jsem se jí přímo do očí: „Chcete vědět pravdu? Dobře. Připravuju pro Kláru překvapení k výročí svatby. Chtěl jsem jí koupit lístky na koncert její oblíbené kapely a požádat ji o ruku znovu – tentokrát před Matýskem.“

Klára zrudla a rozplakala se dojetím. Paní Novotná zůstala stát jako opařená.

„Mami… tys mi četla zprávy?“ zeptala se Klára tiše.

Paní Novotná koktala: „Já… jen jsem chtěla…“

„Tohle už nesmíš dělat,“ řekla Klára pevněji než kdy dřív. „Chci mít s Tomášem vlastní život. Respektuj to.“

Od té chvíle se něco změnilo. Paní Novotná k nám chodila méně často a když už přišla, byla zdrženlivější. Klára mi později řekla: „Děkuju ti. Konečně mám pocit, že jsme rodina my dva – ne my tři.“

Ale i tak ve mně zůstala pachuť. Proč je tak těžké nastavit hranice i mezi nejbližšími? A kolik rodin v Česku řeší to samé? Možná nejsem jediný… Co byste udělali vy na mém místě?