Když tchyně přivedla nápadníka do našeho bytu: Příběh o hranicích, rodině a odvaze říct dost

„To snad nemyslíš vážně, mami!“ vyhrkla jsem, když jsem otevřela dveře a uviděla svou tchyni, paní Věru, jak se širokým úsměvem představuje postaršího pána v květované košili. „Tohle je pan Jaroslav,“ zaznělo z jejích úst, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi pod nohama rozpadá podlaha našeho už tak přeplněného dvoupokojového bytu na pražském Žižkově.

Bydlíme tu s manželem Petrem, naším čtyřletým synem Matýskem a právě s tchyní, která k nám přišla před dvěma lety po smrti svého muže. Už tak je to těsné – Matýsek spí s námi v ložnici, Věra má malý pokojík a kuchyň je společná. Všichni jsme si museli zvyknout na kompromisy, ale tohle? Přivést si domů nápadníka bez varování?

„Dobrý večer,“ zamumlal Jaroslav a rozhlížel se po bytě, jako by hledal únikovou cestu. Věra ho popadla za ruku a táhla ho do kuchyně. „Dáme si kávu, že jo?“ volala přes rameno. Petr se objevil ve dveřích a jeho výraz mluvil za vše. Mlčky jsme si vyměnili pohledy – oba jsme věděli, že tohle bude problém.

Seděla jsem na pohovce a snažila se uklidnit. V hlavě mi vířily myšlenky: Co když tu bude chtít přespat? Co když to bude pravidelné? Jak to vysvětlím Matýskovi? A hlavně – proč se mě nikdo nezeptal?

Večer byl plný trapného ticha a nucených úsměvů. Jaroslav se snažil být milý, ale bylo vidět, že je nesvůj. Věra zářila štěstím a chovala se, jako by byla na střední škole. Když konečně odešli do jejího pokoje, sedla jsem si s Petrem ke stolu.

„Tohle nemůžeme nechat být,“ řekl tiše. „Ale co chceš dělat? Je to moje máma…“

„A já jsem tvoje žena! A máme dítě! Tohle je i náš domov,“ vybuchla jsem. Slzy mi stékaly po tváři. „Už tak je to těžké. Nemůžu tu žít s cizím chlapem!“

Petr mě objal. „Zkusíme si s ní promluvit. Musí pochopit, že jsou nějaké hranice.“

Druhý den ráno jsem našla Věru v kuchyni, jak si zpívá při vaření kávy. „Mami, můžeme si promluvit?“ začala jsem opatrně.

„Jistě, copak?“ usmála se.

„Včera… bylo to pro nás překvapení. Víš, máme tu málo místa a…“

„Ale vždyť Jaroslav je moc hodný! A já si taky zasloužím trochu štěstí, ne?“ skočila mi do řeči.

„To nikdo nepopírá,“ řekla jsem klidněji, „ale potřebujeme o takových věcech vědět předem. A hlavně – není tu místo na návštěvy přes noc.“

Věra se zamračila. „Takže mi zakazujete mít život? Po všem, co jsem pro vás udělala?“

V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Bylo mi jí líto, ale zároveň jsem cítila vztek a bezmoc. Proč mám pořád ustupovat já?

Ten den jsme s Petrem dlouho diskutovali. On byl mezi dvěma mlýnskými kameny – nechtěl ranit mámu, ale viděl i moje trápení. Nakonec jsme se rozhodli pro rodinnou poradu.

Večer jsme seděli všichni u stolu. Matýsek si hrál s autíčky pod stolem a my tři jsme hledali slova.

„Mami,“ začal Petr, „jsme rádi, že jsi našla někoho, kdo ti dělá radost. Ale musíme najít způsob, jak to skloubit s naším životem.“

Věra mlčela a dívala se z okna.

„Nechceme ti bránit ve štěstí,“ pokračovala jsem opatrně, „ale potřebujeme vědět předem o návštěvách a hlavně – nemůžeme tu mít dalšího člověka přes noc.“

Věra se rozplakala. „Já už nechci být sama…“

Bylo to bolestivé pro všechny. Nakonec jsme se dohodli: Jaroslav může přijít na návštěvu jednou týdně na kávu nebo večeři, ale přespávání nepřipadá v úvahu.

Týdny plynuly a napětí pomalu opadávalo. Věra byla zpočátku uražená, ale časem pochopila, že jsme museli nastavit hranice kvůli sobě i Matýskovi. Jaroslav zůstal jejím přítelem – scházeli se mimo náš byt a občas přišel na návštěvu.

Někdy si říkám: Udělala jsem správně? Nebo jsem byla moc tvrdá? Kde je hranice mezi ohleduplností a sebeobranou? Co byste udělali vy na mém místě?