Když tchyně vaří dusno: Příběh o jedné kuchyni a dvou srdcích

„Tohle už vážně nemyslíš vážně, Jano! Zase kuře na paprice? To už je třetí den po sobě! Chudák Petr, ten si snad nikdy neužije pořádné domácí jídlo.“

Stála jsem v kuchyni, ruce zabořené do těsta na knedlíky, a snažila se nevnímat hlas paní Novotné, která se opírala o rám dveří. Její oči mě propalovaly skrz naskrz. Můj manžel Petr seděl v obýváku, slyšela jsem, jak přepíná televizi a dělá, že neslyší.

„Mami, prosím tě…“ začal Petr tiše, ale jeho hlas zanikl v dalším proudu výčitek.

„Já jsem tvému otci vařila každý den čerstvé jídlo! Nikdy by mě nenapadlo ohřívat něco z lednice. To je dneska moderní? Připravit všechno v neděli a pak to celý týden ohřívat? To není láska, to je lenost!“

Cítila jsem, jak mi hoří tváře. V hlavě mi vířily odpovědi, které bych jí nejradši vpálila do tváře, ale místo toho jsem jen tiše hnětla těsto a snažila se nerozbrečet. Vždyť já se tak snažím! Pracuju na plný úvazek jako účetní, do toho se starám o domácnost a ještě se snažím najít čas na sebe. Vaření na celý týden je jediný způsob, jak to všechno zvládnout.

Když jsem se poprvé s Petrem nastěhovala do našeho bytu, byla jsem plná nadšení. Těšila jsem se na společný život, na to, jak si vytvoříme vlastní rituály. Jenže po svatbě se jeho maminka začala objevovat čím dál častěji. Nejprve s koláčem nebo domácí marmeládou – to bylo milé. Ale brzy začala kontrolovat lednici, ochutnávat moje jídla a komentovat každý detail.

Jednou jsem přišla domů dřív z práce a našla ji, jak přerovnává mou spíž. „Tady máš moc mouky, tady zase málo cukru. A proč máš tolik těstovin? To není zdravé.“

Petr se snažil být nestranný. „Mami to myslí dobře,“ říkal mi večer v posteli. „Chce nám pomoct.“

Ale já jsem cítila, že mi bere vzduch. Každý její komentář mě bodal do srdce. Připadala jsem si jako malá holka, která nikdy neudělá nic správně.

Jednoho dne jsem se rozhodla, že to zkusím jinak. Uvařila jsem podle jejího receptu svíčkovou – přesně tak, jak mě to naučila. Když přišla na návštěvu a ochutnala první sousto, jen pokrčila rameny: „No… není to špatné. Ale příště dej víc pepře.“

V tu chvíli mi došly síly. Vyběhla jsem na balkon a rozplakala se. Petr za mnou přišel a objal mě.

„Jano, já vím, že je to těžké… Ale ona už je taková. Nechci mezi vámi stát.“

„Ale ty mezi námi stojíš!“ vyhrkla jsem zoufale. „Nikdy ses mě nezastal! Vždycky jen mlčíš nebo řekneš, že má pravdu.“

Petr sklopil hlavu. „Já… nechci ji ranit.“

A co já? Kdo chrání mě?

Další týdny byly jako zlý sen. Paní Novotná začala chodit ještě častěji – prý aby mi pomohla s úklidem a vařením. Ve skutečnosti mi ale jen dokazovala, že všechno dělám špatně.

Jednou večer jsem seděla u stolu a dívala se na svůj seznam úkolů: práce, nákup, vaření na týden, úklid… Cítila jsem se vyčerpaná a prázdná. Najednou mi zazvonil telefon.

„Jano? Zítra přijdu dřív, uděláme pořádný oběd pro Petra. A žádné ohřívání! Přinesu maso z trhu.“

Zavěsila jsem a rozbrečela se.

Druhý den ráno jsem si vzala volno z práce a šla na dlouhou procházku do Stromovky. Potřebovala jsem si ujasnit myšlenky. Proč mám pocit, že selhávám? Proč mi nikdo nerozumí?

Když jsem se vrátila domů, paní Novotná už byla v kuchyni a smažila řízky. Byt byl plný vůně cibule a smaženého masa.

„Tak co, Jano? Dneska si Petr konečně pochutná!“ řekla vítězoslavně.

Podívala jsem se na ni a poprvé v životě jsem jí řekla pravdu: „Paní Novotná, já už to takhle dál nezvládnu. Snažím se dělat všechno nejlíp jak umím, ale mám pocit, že vám nikdy nebudu dost dobrá. Bolí mě to.“

Zarazila se uprostřed pohybu s pánví v ruce.

„Já… já jen chci pro Petra to nejlepší,“ zamumlala tišeji.

„A co když to nejlepší je něco jiného než vaše představa?“ zeptala jsem se.

V tu chvíli vešel Petr do kuchyně. Viděl naše napjaté tváře a chvíli mlčel.

„Mami… Jano vaří skvěle. A já mám rád i její kuře na paprice i její knedlíky z mrazáku. Hlavně když jsme spolu.“

Paní Novotná položila pánev a sedla si ke stolu. Poprvé za celou dobu vypadala nejistě.

„Možná… možná bych měla přijít jen někdy,“ řekla tiše.

Ten den jsme obě plakaly – každá z jiného důvodu.

Od té doby už paní Novotná nechodí tak často a když přijde, přinese koláč nebo květinu místo kritiky. Někdy spolu vaříme – každá podle svého receptu.

Ale já pořád přemýšlím: Proč je tak těžké najít pochopení mezi dvěma ženami, které milují stejného muže? Musíme si navzájem dokazovat svou hodnotu – nebo stačí jen otevřít srdce?