Když tchyně volá v pět: Jsem špatná matka, nebo jen špatná snacha?

„Zase jsi zapomněla, že dneska měl Matěj klavír?“ ozvalo se z telefonu dřív, než jsem stačila říct „Ahoj“. Bylo přesně 17:00 a já stála v kuchyni s rukama od těsta, zatímco dcera Anička mi tahala za sukni a syn Matěj se hádal s mladším bráchou o poslední kousek čokolády. Tchyně, paní Věra, volala přesně na minutu, jako by měla v hlavě zabudovaný budík na kontrolu mého mateřství.

„Nezapomněla jsem, paní Věro, jen jsme dneska nestíhali. Matěj byl nemocný a Anička měla horečku,“ snažila jsem se vysvětlit, ale ona mě nenechala domluvit.

„To je pořád nějaká výmluva! Když byl můj Petr malý, nikdy jsem na nic nezapomněla. A taky jsem zvládala domácnost, práci i děti. Ty jsi doma a stejně to nezvládáš!“

Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. V hlavě mi běžela slova, která bych jí nejradši řekla nahlas, ale místo toho jsem jen mlčky poslouchala její další výčitky. Petr seděl v obýváku a slyšel každé slovo, ale ani se nehnul. Vždycky říká: „To je prostě máma, neber si to.“ Ale jak si to nemám brát?

Když jsem položila telefon, ruce se mi třásly. Děti se mezitím začaly hádat ještě víc a já měla chuť utéct někam daleko. Do koupelny, do sklepa, prostě pryč. Jenže nemůžu. Jsem máma. Musím být silná.

Večer, když děti konečně usnuly, seděla jsem v kuchyni s Petrem. „Proč jí nikdy nic neřekneš?“ zeptala jsem se tiše.

Petr pokrčil rameny: „Víš, jaká je. Kdybych jí něco řekl, bude to ještě horší.“

„A co já? Mám to všechno snášet? Každý den mám pocit, že selhávám. Že nejsem dost dobrá máma, protože nejsem dost dobrá snacha.“

Petr mlčel. Věděla jsem, že odpověď nepřijde.

Druhý den ráno mi přišla zpráva od tchyně: „Matěj by měl víc cvičit na klavír. A Anička by mohla chodit na balet. Dneska mají děti tolik možností a ty jim je bereš.“

Zírala jsem na displej a cítila vztek i bezmoc zároveň. Vždyť dělám všechno pro to, aby byly děti šťastné! Ale podle ní je to pořád málo.

Odpoledne jsem šla s dětmi na hřiště. Potkala jsem tam sousedku Janu. „Vypadáš unaveně,“ řekla starostlivě.

„To víš, tchyně,“ povzdechla jsem si.

Jana se zasmála: „To znám. Moje mi jednou řekla, že neumím správně vařit bramborový salát! Ale víš co? Nesmíš si to brát k srdci.“

Jenže jak to udělat? Každý den slyším, že něco dělám špatně. Že nejsem dost dobrá pro jejího syna ani pro její vnoučata. Přitom se snažím ze všech sil.

Večer přišel Petr domů později. „Máma volala?“ zeptal se jen tak mimochodem.

„Ano. Zase měla připomínky.“

Petr si povzdechl: „Možná bychom měli jet na víkend k ní na chalupu. Třeba se to uklidní.“

Představa dalšího víkendu pod jejím dohledem mě děsila. Ale kvůli dětem jsem souhlasila.

Na chalupě bylo všechno jako vždycky – Věra kritizovala můj způsob vaření („Polévka je moc slaná!“), způsob oblékání dětí („Anička by měla nosit šaty, ne tepláky!“) i to, jak mluvím s Petrem („Měla bys být milejší!“). Večer jsem seděla na verandě a brečela potichu do hrníčku s čajem.

Najednou si ke mně přisedl Matěj. „Mami, proč jsi smutná?“

Objala jsem ho a snažila se usmát: „Jen jsem unavená.“

„Jsi nejlepší máma na světě,“ zašeptal mi do ucha.

V tu chvíli mi došlo, že možná nikdy nebudu dost dobrá snacha pro paní Věru. Ale pro své děti jsem ta nejlepší máma, jakou dokážu být.

Když jsme se vrátili domů, rozhodla jsem se napsat Věře dopis. Napsala jsem jí všechno – jak mě její slova bolí, jak se snažím a jak moc mi záleží na štěstí jejích vnoučat. Odpověď nepřišla hned. Ale po týdnu mi zavolala.

„Možná jsem byla moc přísná,“ řekla tiše. „Ale chci pro děti jen to nejlepší.“

„Já taky,“ odpověděla jsem upřímně.

Od té doby je naše komunikace o něco lepší. Ne dokonalá – ale lepší.

Někdy si večer sednu ke stolu a přemýšlím: Dá se být dobrou matkou a zároveň nevyhovět očekáváním rodiny svého muže? Nebo je mateřství vždycky boj mezi tím, co cítíme my a co chtějí ostatní? Co myslíte vy?