Když ti tchyně přinese kýbl přerostlých okurek: Léto v stínu rodinných srovnání

„Tak tady to máš, Martino. Ty tvoje okurky na salát, jak jsi chtěla,“ ozvalo se ode dveří, když jsem se snažila v kuchyni najít aspoň trochu chladného vzduchu. Otočila jsem se a spatřila tchyni, paní Věru, jak mi s úsměvem podává kýbl plný obrovských, přerostlých okurek. Ty, které už mají semínka skoro jako hrášky a slupku tvrdou jak podrážka. Věděla jsem, že z nich nebude ani salát, ani kvašáky, ani nic, co by stálo za řeč.

„Děkuju, mami,“ řekla jsem tiše, ale v krku mi narostl knedlík. Věra se otočila a hned za ní se objevila Lenka, moje švagrová. „A pro tebe, Leničko, tady mám ty krásné malé na zavařování, jak jsi chtěla. To budeš mít na zimu, viď?“ usmála se na ni a podala jí bedýnku plnou drobných, svěže zelených okurek, které vypadaly jako z reklamy. Lenka se rozzářila a objala tchyni kolem ramen. „Jé, děkuju, mami! Ty jsou nádherné!“

Stála jsem tam s kýblem v ruce a cítila, jak se mi do očí derou slzy. Proč vždycky ona? Proč já dostanu to, co nikdo nechce? Věra mě pohladila po rameni, ale její dotek byl rychlý, skoro povrchní. „Tak se mějte, holky, já musím ještě do obchodu. A Martino, nezapomeň, že v sobotu přijedeme na ten guláš, jo?“

Jakmile se dveře zavřely, Lenka se na mě podívala s lítostí v očích. „Hele, jestli chceš, já ti pár těch malých dám. Stejně jich mám moc.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, děkuju. Udělej si z nich, co chceš.“ Snažila jsem se, aby to neznělo uraženě, ale moc se mi to nedařilo. Lenka pokrčila rameny a odešla do svého bytu o patro výš. Zůstala jsem sama v kuchyni, s kýblem přerostlých okurek a pocitem, že jsem zase ta druhá.

Sedla jsem si ke stolu a dívala se na okurky. V hlavě mi běžely všechny ty chvíle, kdy jsem se snažila být v rodině přijata. Když jsem poprvé přivedla Petra domů, jeho máma mě měřila pohledem od hlavy k patě. „A co děláš, Martino? Učitelka? No, to je pěkné, ale víš, že Petr chtěl vždycky doktorku?“ smála se tehdy. Smála jsem se s ní, ale uvnitř mě to bodlo.

Od té doby jsem se snažila. Pekla jsem koláče, vařila svíčkovou podle jejího receptu, chodila na zahradu pomáhat s jahodami. Ale vždycky byla Lenka ta, která všechno zvládala líp. Lenka, která měla dvě děti, zatímco já s Petrem jsme se už tři roky snažili marně. Lenka, která měla vždycky čas na rodinu, zatímco já jsem často zůstávala v práci déle, abych opravila písemky.

Z myšlenek mě vytrhl zvuk klíčů v zámku. Petr přišel domů. „Ahoj, lásko, co to tu voní?“ zeptal se a políbil mě na tvář. „Nic, jen jsem přemýšlela, co udělám s těma okurkama.“ Ukázala jsem na kýbl. Petr se zasmál. „No jo, máma zase přinesla úrodu. Hele, aspoň je z toho hodně salátu, ne?“

„To nejsou okurky na salát, Petře. To jsou okurky na kompost. Proč mi vždycky dává to, co nechce?“ vyhrkla jsem a slzy mi začaly téct po tváři. Petr mě objal. „Prosím tě, neber si to tak. Máma to nemyslí zle. Víš, jaká je. Prostě má Lenku radši, protože je to její holka. Ty jsi pro ni pořád trochu cizí.“

„Ale já se snažím! Snažím se být součástí rodiny, ale pořád jsem jen ta, co dostane zbytky. Už mě to unavuje, Petře. Jako bych nikdy nebyla dost dobrá.“

Petr mě pohladil po vlasech. „Jsi dost dobrá pro mě. A to je hlavní.“

Ten večer jsem seděla na balkoně a dívala se na západ slunce. V ruce jsem držela jednu z těch přerostlých okurek a přemýšlela, co s ní. Najednou mi došlo, že to není jen o okurkách. Je to o tom, jak se nechávám srovnávat, jak si nechávám určovat hodnotu někým jiným. Proč bych měla být méněcenná jen proto, že nejsem Lenka? Proč bych měla přijímat zbytky, když si zasloužím víc?

Druhý den jsem vzala kýbl okurek a šla za sousedkou paní Novotnou. „Dobrý den, paní Novotná, nechcete okurky na krmení pro slepice?“ usmála jsem se. Paní Novotná byla nadšená. „Jé, Martinko, to jste hodná! To budou moje slepičky rády.“

Když jsem se vracela domů, cítila jsem se lehčí. Rozhodla jsem se, že už se nebudu snažit být někým, kým nejsem. Udělám si vlastní pravidla. A když v sobotu přišla tchyně na guláš, podala jsem jí talíř a usmála se. „Doufám, že vám bude chutnat, paní Věro. Vařila jsem podle svého receptu.“ Tchyně se na mě podívala překvapeně, ale pak přikývla. „Je to výborné, Martino.“

Možná to nebylo vítězství, ale byl to začátek. Začátek toho, že si nenechám určovat svou hodnotu podle okurek, podle srovnávání, podle toho, co si myslí ostatní. Protože já vím, kdo jsem. A to je důležité.

Někdy si říkám: Proč se tolik trápíme kvůli maličkostem? Proč dovolíme, aby nám obyčejné okurky kazily léto? Co byste udělali vy na mém místě?