Když ti vlastní syn řekne, že tě už nemiluje

„Mami, já už tě nemám rád. Chci bydlet s tátou.“

Ta věta mi pořád zní v uších. Stála jsem v kuchyni, v ruce lžíci od polévky, a Matěj stál ve dveřích s baťůžkem na zádech, oči zarputile upřené do země. V tu chvíli se mi rozpadl svět. Snažila jsem se nadechnout, ale místo vzduchu jsem polykala slzy. „Proč to říkáš, Matýsku?“ zeptala jsem se tiše, hlas se mi třásl. „Protože u táty je to lepší. On si se mnou hraje a nekřičí na mě.“

Rozvod s Petrem byl peklo. Dva roky hádek, výčitek a tiché domácnosti. Když jsme se konečně dohodli na střídavé péči, myslela jsem, že to bude pro Matěje nejlepší. Jenže teď mám pocit, že jsem o něj přišla úplně. Petr má nový byt v Karlíně, kde je všechno nové a voňavé, a hlavně – žádné vzpomínky na to, jak jsme se hádali. Já zůstala v našem starém bytě v Modřanech, kde je všechno cítit minulostí.

„Matěji, já tě mám moc ráda,“ šeptla jsem a snažila se ho obejmout. Uhnul mi. „Já chci k tátovi.“

Celý večer jsem seděla na gauči a přehrávala si tu scénu pořád dokola. Co jsem udělala špatně? Vždyť jsem pro něj dělala všechno – vařila jeho oblíbené palačinky, hrála si s ním i když jsem byla unavená z práce, četla mu pohádky na dobrou noc. Ale poslední dobou jsem byla často podrážděná. V práci máme nový projekt a šéfová mi dává zabrat. Někdy na Matěje zvýším hlas kvůli úplné hlouposti – třeba když rozlije džus nebo zapomene úkol do školy.

Druhý den ráno jsem ho vedla do školky. Mlčel celou cestu. Když jsme přišli ke dveřím, chytil mě za ruku a zašeptal: „Mami, nezlob se na mě.“ Srdce mi poskočilo nadějí. „Nezlobím se, broučku. Jen bych chtěla vědět, proč chceš být víc s tátou.“

Zamračil se. „Táta se mnou staví Lego a nikdy na mě nekřičí.“

Celý den v práci jsem byla jako tělo bez duše. Kolegyňka Jana si všimla mého stavu: „Co je s tebou, Lucko?“ Rozbrečela jsem se jí na rameni jako malá holka. „Matěj mi řekl, že mě nemá rád a chce žít s Petrem.“ Jana mě objala: „To přejde. Děti to říkají ve vzteku.“ Ale já cítila, že to není jen vztek.

Večer jsem volala Petrovi. „Prosím tě, co mu říkáš? Proč chce být pořád u tebe?“ Petr byl překvapený: „Já mu nic necpu! Jen spolu trávíme čas jinak než vy dva.“

„Jinak? Jak jinak?“

„No… prostě spolu víc blbneme. Ty jsi poslední dobou pořád unavená a nervózní.“

Zavěsila jsem a cítila se ještě hůř. Je to moje vina? Měla bych být lepší máma? Ale jak to mám zvládnout sama?

Další týden měl Matěj být u mě. Ve středu večer jsme seděli u stolu a on mlčky skládal puzzle. Zkusila jsem to jinak: „Matýsku, co kdybychom si spolu postavili Lego? Nebo šli ven na hřiště?“ Podíval se na mě překvapeně: „Fakt?“

A tak jsme šli ven. Byla zima, ale smáli jsme se jako blázni, když jsme stavěli sněhuláka pod lampou před domem. Poprvé po dlouhé době jsem viděla jeho úsměv.

Jenže další den přišla zpráva od Petra: „Matěj chce být tento víkend u mě.“ Zase ten pocit selhání.

V pátek večer jsem seděla sama doma a přemýšlela o všem, co jsme s Petrem prožili – i o tom, co jsme zničili. Vzpomněla jsem si na svou mámu, která mi po rozvodu říkala: „Dítě potřebuje oba rodiče. Ale hlavně potřebuje cítit lásku.“

V neděli večer mi Matěj volal: „Mami, můžu ti něco říct?“

„Ano, broučku.“

„Já tě mám rád… jenom někdy nevím jak ti to říct.“

Rozplakala jsem se do telefonu. „Já tebe taky miluju, Matýsku.“

Od té doby se snažím být trpělivější. Ne vždycky to jde – někdy křičím nebo brečím do polštáře. Ale učím se přijímat jeho emoce i ty svoje.

Někdy si říkám: Je možné být dobrou mámou i když člověk občas selže? A jak poznat, kdy už dítě opravdu trpí – a kdy jen hledá lásku jinak? Co byste udělali vy na mém místě?