Když vám teď rozhoduje o životě někdo jiný: Jeden telefon od tchyně a všechno je jinak

„Martino, v sobotu přijedeme s tatínkem. Připravíš něco k obědu? Ať to není jako minule, že jsme museli čekat na jídlo. A prosím tě, ať je doma uklizeno, víš, jak to mám ráda.“ Její hlas zněl v telefonu ostřeji než obvykle. V tu chvíli jsem měla chuť telefon položit a předstírat, že jsem neslyšela. Ale místo toho jsem jen tiše vydechla: „Ano, paní Nováková, samozřejmě.“

Celý týden jsem si představovala, jak budu v sobotu ráno dlouho spát, pak si s Petrem uděláme snídani do postele a půjdeme na procházku do Stromovky. Jenže teď se mi před očima rozplynuly všechny tyhle představy jako pára nad hrncem. Místo toho mě čekalo gruntování, vaření a nervózní čekání na kritiku.

Petr seděl u stolu a něco ťukal do notebooku. „Volala máma,“ řekla jsem mu tiše. Zvedl oči a v jeho pohledu bylo něco provinilého. „Zase přijedou? Vždyť tu byli minulý měsíc.“

„Ano. A mám připravit oběd. A uklidit.“

Petr se zamračil. „Víš co, já jí to zkusím rozmluvit.“

„Ne, nech to být,“ povzdechla jsem si. „Stejně by to bylo ještě horší.“

V pátek večer jsem místo filmu a vína drhla koupelnu a skládala ručníky podle barev. Připadala jsem si jako služka ve vlastním bytě. Každý kout jsem kontrolovala dvakrát, protože jsem věděla, že paní Nováková má oči jako ostříž.

V sobotu ráno jsem vstala dřív než Petr. V kuchyni jsem připravovala svíčkovou podle receptu jeho maminky – i když bych radši udělala něco svého. Petr přišel ospalý do kuchyně a políbil mě na tvář. „Děkuju, že to děláš,“ zamumlal.

„Dělám to pro nás,“ odpověděla jsem tiše, ale v duchu jsem věděla, že je to lež.

Když zazvonil zvonek, srdce mi poskočilo až do krku. Paní Nováková vešla dovnitř a hned začala kontrolovat botník. „Pořád ty tvoje tenisky tady? To by chtělo nějaký pořádek.“ Její muž za ní mlčel a jen se omluvně usmíval.

U oběda paní Nováková ochutnala svíčkovou a mlčky ji položila zpět na talíř. „No… příště bych tam dala méně pepře. Ale snaha se cení.“ Petr se na mě podíval s lítostí v očích.

Po jídle se paní Nováková rozhlédla po obýváku. „Tady by to chtělo nový koberec. Tenhle už je dost prošlapaný.“

Cítila jsem, jak se mi v hrudi hromadí vztek a bezmoc. Proč mám pocit, že nikdy nejsem dost dobrá? Proč mám pocit, že můj domov není můj?

Večer, když konečně odešli, seděla jsem na gauči a brečela. Petr mě objal. „Promiň, že to musíš snášet.“

„Proč jí nikdy nic neřekneš?“ vyhrkla jsem.

Petr sklopil oči. „Je to moje máma… Nechci ji ranit.“

„A co já?“ zeptala jsem se tiše.

Ticho mezi námi bylo těžké jako olovo. V tu chvíli jsem si uvědomila, že nejde jen o jeden víkend nebo jeden oběd. Jde o to, kdo má právo rozhodovat o mém životě a mém domově.

Další den ráno jsem se rozhodla napsat paní Novákové zprávu: „Dobrý den, příště bych byla ráda, kdybychom se na návštěvě domluvili dopředu společně s Petrem. Potřebuji také svůj klid a prostor.“ Ruce se mi třásly, když jsem zprávu odesílala.

Odpověď přišla až večer: „Rozumím. Nechtěla jsem vám být na obtíž.“

Petr si zprávu přečetl a poprvé za dlouhou dobu mě pevně objal: „Jsem na tebe pyšný.“

Nevím, jestli jsme tím něco změnili navždy. Ale poprvé za dlouhou dobu jsem měla pocit, že můj domov je opravdu můj.

A tak se ptám: Jak často dovolíme druhým překračovat naše hranice jen proto, abychom měli klid? A kdy už je čas říct dost?