Má tchyně chce znovu vdávat a já jsem ta špatná: Příběh rodinného rozkolu

„To nemyslíš vážně, mami!“ vyhrkla jsem, sotva jsem slyšela ta slova. Seděly jsme s tchyní Janou v její kuchyni v paneláku na Proseku, mezi vůní kávy a zvukem tramvají za oknem. „Chci se vdát, Lucko. S Karlem jsme spolu už dva roky a…“ Její hlas byl klidný, ale v očích jí hrály jiskřičky naděje. Já jsem ale cítila jenom ledový strach.

Možná bych měla začít tím, že Jana je vdova už deset let. Můj muž Petr byl tehdy ještě na vysoké a já jsem ji poznala jako ženu, která žije jen pro svého syna. Po smrti tchána se stáhla do sebe, všechno obětovala rodině. A teď, když jsme s Petrem konečně našli trochu klidu po letech hypoték a dětských nemocí, přijde s tímhle.

„A co Petr? Ví to?“ zeptala jsem se tišeji. Jana přikývla. „Řekl jenom: ‚Jestli jsi šťastná, mami…‘ Ale ty… ty se tváříš, jako bych tě zradila.“

Zradila? Ne, spíš mě vyděsila. Vždyť ona je naše kotva! Kdo bude hlídat děti, když bude jezdit na chalupu s Karlem? Co když se všechno změní? V hlavě mi běžely obrazy: Vánoce bez Jany, nedělní obědy u cizího stolu, děti volající „dědo“ na někoho úplně cizího.

Doma jsem to řekla Petrovi. „Myslím, že je to blbost,“ vyhrkla jsem. „Vždyť ji vůbec neznáme! Co když jí ublíží? A co děti?“ Petr se na mě podíval tak zvláštně. „Lucko, ona má právo být šťastná. Nemůže žít jenom pro nás.“

Jenže já jsem to nedokázala přijmout. Začala jsem si stěžovat kamarádkám. „Moje tchyně se chce vdávat! V šedesáti! To je normální?“ Smály se a jedna dokonce řekla: „Aspoň nebudeš muset pořád poslouchat její rady.“ Jenže já jsem věděla, že to není tak jednoduché.

Pak přišla rodinná večeře. Jana pozvala i Karla. Byl to vysoký chlap s laskavýma očima a trochu nešikovným úsměvem. Děti ho okamžitě přijaly – hrály si s ním pexeso a smály se jeho vtipům. Já jsem seděla u stolu a cítila, jak mi tuhne žaludek.

„Lucko,“ začala Jana opatrně, „vím, že je to pro tebe těžké. Ale já nechci být sama.“

„A my?“ vyhrkla jsem ostřeji, než jsem chtěla. „Co my? Co když už nebudeš mít čas na vnoučata? Co když…“

Petr mě zarazil pohledem. „Tohle není fér.“

Večer jsme se pohádali jako už dlouho ne. „Proč mi nikdo nerozumí?“ křičela jsem. „Všichni myslíte jen na sebe!“

Petr mlčel dlouho. Pak řekl: „Možná by ses měla zamyslet nad tím, proč tě to tak bolí.“

Celou noc jsem nespala. Vzpomínala jsem na všechny ty chvíle s Janou – jak mi pomáhala s dětmi, jak jsme spolu pekly vánočku, jak mě držela za ruku, když mi umřel táta. Najednou mi došlo, že mám strach ji ztratit. Ne jako tchyni, ale jako mámu.

Další dny byly napjaté. Jana mi volala, ale já nebrala telefon. Děti se ptaly: „Proč babička nechodí?“ A já nevěděla, co říct.

Jednoho dne mi přišel dopis. Rukou psaný, s drobným písmem:

„Lucko,

vím, že je to pro tebe těžké. Ale prosím tě – nezavírej přede mnou dveře jen proto, že chci být šťastná. Vždycky budu tvoje rodina. Ale potřebuju i něco pro sebe.

Jana“

Seděla jsem u kuchyňského stolu a brečela jako malá holka.

Za pár dní jsem ji potkala v obchodě. Stála tam s Karlem a vypadala šťastněji než kdy dřív.

„Můžeme si promluvit?“ zeptala jsem se tiše.

Šly jsme do parku a sedly si na lavičku.

„Promiň,“ začala jsem. „Bála jsem se… že tě ztratím.“

Jana mě objala a řekla: „Nikdy tě neztratím. Ale potřebuju žít i pro sebe.“

Od té doby se snažím přijmout změnu. Není to lehké – pořád mám strach, že naše rodina už nikdy nebude stejná. Ale vidím, jak je Jana šťastná a děti ji mají pořád stejně rády.

Někdy si říkám: Je sobectví chtít mít blízké jen pro sebe? Nebo je odvaha pustit je dál a věřit, že láska vydrží i změny? Co byste udělali vy na mém místě?