Máma pomohla mé bývalé ženě, ale současné odmítá. Proč mě trestá za minulost?

„To snad nemyslíš vážně, mami!“ vyhrkl jsem a hlas mi přeskočil. Stál jsem v kuchyni panelákového bytu na Jižním Městě, kde jsem vyrůstal, a cítil, jak se mi hroutí svět pod nohama. Moje máma, paní Alena, stála u dřezu a s kamenným výrazem myla hrnek od kafe.

„Tomáši, už jsem ti to řekla. Nemůžete se ke mně nastěhovat. S Markétou ne,“ odpověděla bez jediného pohledu na mě.

„Ale vždyť jsi pomohla Lucii! Když jsme se rozváděli, mohla u tebe bydlet skoro půl roku. A teď, když já potřebuju pomoc…“

Máma položila hrnek na odkapávač tak prudce, až to cinklo. „Lucie byla matka tvého dítěte. Byla v nouzi. Ty jsi ji opustil kvůli Markétě! A teď chceš, abych vám dělala hotel?“

Ztuhl jsem. Věděl jsem, že tohle je jádro problému. Máma nikdy nepřekousla, že jsem odešel od Lucie k Markétě. Že jsem rozbil rodinu. Ale copak jsem měl zůstat v manželství bez lásky?

Markéta seděla v předsíni na lavici a slyšela každé slovo. V očích měla slzy a já cítil vinu i vztek zároveň. „Tomáši, pojď,“ zašeptala, „neponižuj se.“

Ale já nemohl odejít. Potřebovali jsme pomoc. Po třech měsících bez práce jsme přišli o podnájem na Smíchově. Markéta je těhotná a já dělám brigády, abychom měli aspoň na jídlo. Kamarádi nás odmítli – prý už nám pomohli dost. A teď poslední naděje: máma.

„Mami, prosím tě…“ začal jsem znovu.

„Ne,“ přerušila mě tvrdě. „Ať si Markéta zavolá svojí mámě.“

„Její máma je nemocná! Nemůže nás vzít k sobě!“

„To není můj problém.“

V tu chvíli jsem měl chuť něco rozbít. Vždycky jsem byl mámin mazánek – po tátově smrti jsme byli jen my dva. Všechno pro mě obětovala: platila mi vysokou školu, pomáhala s první hypotékou, hlídala malou Aničku, když byla ještě miminko… Ale od rozvodu jako by mě vymazala ze svého života.

Vzpomněl jsem si na den, kdy jsem jí poprvé přivedl Markétu domů. Seděla u stolu s rukama složenýma v klíně a dívala se na ni jako na vetřelce. Markéta se snažila být milá, přinesla květiny a domácí koláč. Máma ho ani neochutnala.

„Mami, proč mi to děláš?“ zeptal jsem se tehdy zoufale.

„Protože jsi zradil vlastní rodinu,“ odpověděla tiše.

Od té doby uplynuly dva roky a já doufal, že čas rány zahojí. Ale teď je to snad ještě horší.

Markéta vstala a šla ke dveřím. „Já už nemůžu,“ řekla tiše a vyběhla ven na chodbu. Slyšel jsem její tiché vzlyky.

Zůstal jsem stát v kuchyni s mámou. „Víš, že čekáme dítě?“ řekl jsem zlomeně.

Máma se na mě konečně podívala. V očích měla slzy – poprvé za dlouhou dobu. „A myslíš si, že dítě všechno spraví? Že ti odpustím jen proto, že budeš mít další dítě? Tomáši… já už nemám sílu.“

Sedl jsem si ke stolu a hlavu složil do dlaní. V hlavě mi běžely vzpomínky: první polibek s Markétou v kanceláři, hádky s Lucií o peníze i o čas s Aničkou, máminy výčitky… Všechno se to spojilo do jednoho velkého uzlu v žaludku.

Začal jsem pochybovat o všem: o svých rozhodnutích, o tom, jestli jsem dobrý syn i dobrý otec. Lucie mi Aničku půjčuje jen občas – prý ji mámlo zajímám. Markéta je nešťastná a já jí nedokážu zajistit ani střechu nad hlavou.

Když jsem večer seděl s Markétou v parku na lavičce a ona mi položila hlavu na rameno, řekla: „Možná bychom měli odejít někam daleko. Začít znovu.“

„A kam?“ zeptal jsem se zoufale.

„Nevím… třeba do Brna? Nebo do Ostravy? Hlavně pryč od tvé mámy.“

Ale já věděl, že útěk nic nevyřeší. Potřeboval jsem mámino odpuštění víc než cokoliv jiného.

Další den jsem jí napsal dlouhý dopis – poprvé od dětství. Omluvil jsem se za všechno: za rozvod s Lucií, za to, že jsem jí ublížil i za to, že teď prosím o pomoc. Napsal jsem jí, že ji mám pořád rád a že bych si přál, aby poznala své další vnouče.

Odpověď přišla až po týdnu: „Tomáši, potřebuju čas. Nezlob se na mě.“

A tak jsme s Markétou skončili v azylovém domě pro rodiny v nouzi na okraji Prahy. Každý den chodím hledat práci a večer objímám Markétu i její rostoucí bříško a přemýšlím: Je možné někdy napravit chyby minulosti? Nebo mě budou pronásledovat celý život?

Co byste udělali vy na mém místě? Má máma právo odmítnout pomoc jen proto, že nesouhlasí s mými rozhodnutími? Nebo bych měl být ten, kdo odpustí jí?