Máma ví nejlíp: Jak tchyně ovládla náš život

„Petr, proč jsi zase koupil ty levné rohlíky? Maminka říkala, že v Albertu mají čerstvější!“ Veronika stála v kuchyni s rukama v bok a já cítil, jak se mi krev vaří v žilách. Už zase. Už zase slyším, co říkala její máma. Jako by v našem bytě na Vinohradech nebydleli dva dospělí lidé, ale tři – a ta třetí tu byla pořád, i když fyzicky seděla jen pár ulic dál.

„Veroniko, tohle je už potřetí tento týden. Nemůžeme si rozhodovat sami? Já jsem ty rohlíky koupil, protože nám chutnají. Ne proto, že to schválila tvoje máma.“

Veronika se na mě podívala s výrazem, který jsem znal až příliš dobře – směs uraženosti a nejistoty. „Ale maminka to myslí dobře. Vždycky ví, co je nejlepší. Ty to nechápeš.“

A já jsem to opravdu nechápal. Když jsme se před třemi lety brali v kostele na Malé Straně, byla Veronika samostatná, veselá a plná plánů. Její máma Ludmila byla tehdy milá, trochu rezervovaná žena, která mi při přípitku řekla: „Hlavně ji nezklam.“ Netušil jsem, že tím myslí: „Hlavně ji nenech žít po svém.“

První rok byl krásný. Chodili jsme na procházky do Riegrových sadů, plánovali dovolenou v Krkonoších a smáli se nad tím, jak neumím vařit svíčkovou. Jenže pak Ludmila ovdověla a začala k nám chodit častěji. Nejprve jednou týdně na kafe, pak dvakrát týdně na večeři. Najednou měla klíče od našeho bytu – prý „pro případ nouze“.

Začalo to nenápadně. „Petře, nemyslíš, že bys měl nosit jiné košile? Tyhle ti nesluší.“ „Verunko, měla bys vařit víc polévek, Petr je hubený.“ Smál jsem se tomu. Ale smích mě přešel, když jsem jednoho dne přišel domů a našel Ludmilu v našem obýváku, jak přerovnává knihovnu. „Měla jsem čas,“ řekla s úsměvem.

Veronika byla nadšená. „Maminka nám pomáhá! Vždyť ona to myslí dobře.“

Jenže já jsem se začal dusit. Každé rozhodnutí bylo podrobeno schválení tchyně. Kam pojedeme na dovolenou? „Maminka říkala, že Lipno je letos drahé.“ Jakou koupíme sedačku? „Maminka má kontakt na lepší obchod.“ Dokonce i když jsme chtěli dítě, Ludmila měla názor: „Ještě počkejte, Verunko, teď není vhodná doba.“

Jednoho večera jsem to už nevydržel. Seděli jsme u stolu a Veronika mi vyprávěla o tom, jak jí maminka poradila nový recept na bábovku. Skočil jsem jí do řeči:

„Veroniko, kdy jsi naposledy udělala něco jen podle sebe? Bez toho, aby ti to maminka schválila?“

Zarazila se. „Proč jsi tak protivný? Maminka mi chce jen pomoct.“

„Ale já nechci žít s tvojí maminkou! Chci žít s tebou!“ vybuchl jsem.

Následovalo ticho. Pak slzy. A pak telefonát – samozřejmě Ludmile.

Druhý den ráno stála Ludmila ve dveřích našeho bytu. „Petře, můžeme si promluvit?“ Její hlas byl klidný, ale v očích měla led.

„Poslouchám,“ řekl jsem.

„Verunka je citlivá. Musíte být trpělivý. Ona potřebuje vedení.“

„A co když potřebuje svobodu?“ odsekl jsem.

Ludmila se usmála tím svým úsměvem, který nikdy nedosáhl očí. „Vy jste mladý. Nevíte ještě, jak svět funguje.“

Ten den jsem si uvědomil, že bojuji s někým, kdo nikdy neuzná porážku.

Začal jsem se Veronice vzdalovat. Přestal jsem doma mluvit o svých pocitech – stejně by to skončilo u toho, co říkala maminka. Pracoval jsem déle v kanceláři na Pankráci, chodil na pivo s kolegy a domů se vracel pozdě večer.

Jednou v noci mě Veronika čekala v kuchyni. Oči měla červené od pláče.

„Petře… já nevím, co mám dělat. Maminka je sama… a já ji nechci ztratit. Ale tebe taky ne.“

Sedl jsem si naproti ní a poprvé po dlouhé době ji vzal za ruku.

„Veroniko… já tě miluju. Ale nemůžu žít ve stínu tvojí mámy. Musíme si nastavit hranice – jinak to nepřežijeme.“

Dlouho mlčela. Pak přikývla.

Začali jsme chodit na párovou terapii k paní doktorce Novotné na Žižkově. Bylo to těžké – hlavně pro Veroniku. Každý pokus o samostatnost byl vykoupený výčitkami od Ludmily: „Takže už mě nepotřebuješ? To jsi mě zradila?“

Jednou večer Veronika přišla domů a řekla: „Maminka mi dnes řekla, že jestli budu dál chodit na terapii, už za mnou nebude chodit.“

Podíval jsem se na ni a viděl v jejích očích poprvé vzdor.

„A co jsi jí odpověděla?“ zeptal jsem se tiše.

„Že chci být konečně dospělá… a že tě miluju.“

Objal jsem ji a oba jsme plakali.

Není to pohádka se šťastným koncem – Ludmila nás teď navštěvuje méně a vztah s ní je napjatý. Ale poprvé za tři roky mám pocit, že žiju s partnerkou – ne s dcerou své matky.

Někdy si ale kladu otázku: Je možné opravdu přestřihnout pupeční šňůru? Nebo nás minulost bude vždycky pronásledovat?