„Mami, já ti to říct nemůžu.“ – Příběh o tajemství, které mělo zůstat v rodině

„Kláro, prosím tě, hlavně jí to neříkej. Ještě ne. Já… já na to prostě nemám.“ Petr seděl na okraji postele, hlavu v dlaních, a já cítila, jak se mi v hrudi svírá úzkost. Bylo to poprvé, co jsem svého muže viděla tak zlomeného. Vždycky byl ten silný, veselý a optimistický Petr, který dokázal rozesmát celou hospodu v Horních Počernicích. Ale teď? Teď byl jen malým klukem, který se bojí své matky.

Byli jsme spolu už pět let a poslední dva roky jsme se snažili o dítě. Každý měsíc nové naděje a nové zklamání. Nakonec jsme šli na vyšetření. Výsledek byl jasný: Petr je neplodný. Když nám to doktor oznámil, držela jsem ho za ruku a cítila jeho třesoucí se prsty. „To zvládneme,“ šeptala jsem mu do ucha, i když jsem sama nevěděla jak.

Jenže pak přišla ta druhá část – co řekneme jeho matce? Paní Novotná byla žena z jiného světa. Všechno věděla nejlíp, všechno komentovala a do všeho mluvila. Když jsme si koupili byt na Černém Mostě, přišla s tím, že je to daleko od ní. Když jsem změnila práci, měla připomínky ke každému mému rozhodnutí. Ale nejhorší bylo, že od svatby čekala vnouče. Každý telefonát začínal větou: „Tak co, už je něco nového?“

Petr se jí bál říct pravdu. „Víš, ona to nepochopí. Bude mě litovat nebo mě bude považovat za méněcenného,“ vysvětloval mi večer co večer. Já jsem ho chápala – jeho matka byla dominantní žena a on její jediný syn. Jenže já už nemohla dál žít v tom tlaku a lhaní.

Jednoho dne mi paní Novotná zavolala: „Kláro, přijď na kafe. Musíme si promluvit.“ Tušila jsem, že to přijde. Seděla jsem u ní v kuchyni, kde voněla bábovka a na stole ležely fotky Petra z dětství. „Kláro,“ začala tiše, „proč ještě nejste těhotní? Petr vždycky chtěl velkou rodinu.“

Polkla jsem a cítila, jak se mi potí ruce. „Paní Novotná… je mi to líto, ale… Petr nemůže mít děti.“

Nastalo ticho. Takové to ticho, kdy slyšíte tikání hodin na stěně i vlastní dech. Paní Novotná se na mě dívala dlouho a upřeně. Pak se jí zaleskly oči slzami.

„To není možné,“ zašeptala. „To musí být nějaký omyl.“

„Není,“ odpověděla jsem tiše. „Byli jsme u doktora. Je mi to moc líto.“

Najednou se zvedla a začala chodit po kuchyni sem a tam. „To je tvoje vina! Ty jsi ho určitě přesvědčila, že nechce děti! Nebo jsi něco udělala!“ křičela najednou.

Cítila jsem, jak se mi hroutí svět pod nohama. Vstala jsem a snažila se jí vysvětlit situaci: „Paní Novotná, já bych si dítě přála víc než cokoliv na světě! Ale není to moje vina.“

Ona ale neposlouchala. „Můj Petr byl vždycky zdravý! Ty jsi ho změnila!“

Utekla jsem z jejího bytu s pláčem a doma jsem se složila na gauč. Petr mě našel až večer – seděl vedle mě a mlčel. Neřekl ani slovo útěchy.

Dny plynuly a mezi mnou a paní Novotnou vznikla zeď mlčení. Petr byl rozpolcený – chtěl být oporou mně i matce, ale nedokázal si vybrat stranu. Každý večer jsme seděli u stolu v tichu a já cítila, jak se mezi námi něco nenávratně mění.

Jednou večer přišel domů později než obvykle. „Byl jsem u mámy,“ řekl tiše.

„A?“ zeptala jsem se.

„Řekla mi, že by bylo lepší, kdybychom se rozvedli a já si našel někoho jiného… někoho, kdo mi dá dítě.“

Zamrazilo mě. „A co jsi jí na to řekl?“

Petr mlčel dlouho. Pak jen zašeptal: „Nevím.“

V tu chvíli jsem pochopila, že tenhle boj nemůžu vyhrát sama. Že když muž nedokáže stát za svou ženou proti vlastní matce, nikdy nebudeme skutečně rodina.

Za pár měsíců jsme se rozvedli. Petr zůstal s matkou v jejich domě v Říčanech a já začala nový život v malém bytě na Vinohradech. Bylo mi smutno – nejen kvůli nenarozenému dítěti, ale hlavně kvůli tomu, že jsem ztratila muže, kterého jsem milovala.

Někdy si říkám: Proč je pro některé lidi tak těžké postavit se vlastní rodině? A kolik žen ještě musí nést tíhu tajemství a bolesti místo svých mužů? Co byste udělali vy na mém místě?