„Mami, musím ti něco říct…” – Jak jsem řekla tchyni, že její syn nemůže mít děti

„Jano, kdy už konečně přijdeš s nějakou novinkou? Všichni čekáme na vnouče!“ slyšela jsem z kuchyně hlas paní Věry, mé tchyně, zatímco jsem nervózně míchala kávu. Petr seděl v obýváku a předstíral, že sleduje zprávy, ale já věděla, že poslouchá každé slovo. Bylo to už potřetí tento měsíc, co se mě jeho matka ptala na dítě. Každý její pohled, každá narážka mě bodala do srdce.

„Mami, já…“ začala jsem tiše, ale hlas se mi zlomil. Věra se na mě otočila s úsměvem, který byl plný očekávání. „Co je, Janičko? Něco se děje?“

V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Ale věděla jsem, že tohle je moje chvíle. Petr mi slíbil, že to řekne sám, ale pokaždé couvl. A tak to zůstalo na mně. Vzpomněla jsem si na ten den u lékaře. Seděli jsme v ordinaci MUDr. Novotné a ona nám klidně oznámila: „Pane Nováku, vaše výsledky ukazují, že přirozenou cestou dítě mít nemůžete.“ Petr byl bledý jako stěna. Já jsem jen držela jeho ruku a snažila se nebrečet.

Teď jsem stála před jeho matkou a měla jí říct pravdu, která jí zlomí srdce. „Mami… Petr nemůže mít děti.“

Ticho. Jen tikot hodin na stěně a vzdálený zvuk tramvaje z ulice. Věra na mě zírala, jako by nerozuměla slovům. „Cože?“ zašeptala.

„Byli jsme u doktora. Zkoušeli jsme všechno… ale nejde to,“ pokračovala jsem a cítila, jak mi po tváři stékají slzy.

Věra se posadila ke stolu a složila hlavu do dlaní. „To není možné… Petr je zdravý! Vždycky byl! To musí být nějaký omyl…“

Petr přišel do kuchyně a mlčky si sedl vedle mě. „Mami, je to pravda,“ řekl tiše.

Následovala dlouhá hádka. Věra obviňovala mě – že jsem to určitě já, kdo nemůže mít děti, že jsem si vymyslela nějakou diagnózu, abych se vyhnula mateřství. „Moje kamarádka říkala, že dneska jsou všechny mladé ženy kariéristky! Ty určitě taky!“ křičela na mě.

Cítila jsem se ponížená a zrazená. Petr se mě snažil bránit, ale jeho hlas byl slabý. Věra byla jako lavina – valila se přes nás s výčitkami a bolestí. „Já chtěla vnoučata! Celý život jsem se těšila…“

Doma jsme pak mlčky večeřeli. Petr byl zavřený ve svém světě bolesti a já v tom svém. Každý den byl těžší než ten předchozí. V práci jsem předstírala úsměvy, ale uvnitř jsem byla prázdná.

Jednou večer přišla Věra k nám domů bez ohlášení. Přinesla krabici s dětskými věcmi po Petrovi – staré dupačky, plyšového medvěda a fotky z jeho dětství. „Třeba se ještě stane zázrak,“ řekla a položila krabici na stůl.

„Mami, prosím tě…“ začal Petr.

„Ne! Já tomu nevěřím! Dneska je medicína tak daleko… Najděte si jiného doktora! Nebo zkuste adopci! Hlavně něco dělejte!“

Byla jsem zoufalá. Cítila jsem tlak ze všech stran – od Věry, od Petra i od sebe samotné. Začala jsem pochybovat o svém manželství. Milovala jsem Petra, ale jeho neschopnost postavit se matce mě ničila.

Jednoho dne jsem sbalila pár věcí a odešla na víkend k rodičům do Brna. Máma mě objala a řekla: „Janičko, musíš myslet i na sebe.“

Seděla jsem večer na balkoně a dívala se na světla města. Přemýšlela jsem: Co když nikdy nebudu matkou? Co když nikdy nebudu dost dobrá pro Petrovu rodinu? A co když už nikdy nebudu šťastná?

Po návratu domů jsme s Petrem dlouho mluvili. Poprvé za celou dobu mi řekl: „Promiň, že tě v tom nechávám samotnou.“ Plakali jsme spolu dlouho do noci.

Nakonec jsme se rozhodli pro adopci. Bylo to těžké rozhodnutí – hlavně kvůli Věře, která trvala na tom, že „cizí dítě není naše krev“. Ale já už věděla, že musím myslet i na sebe.

Dnes máme doma malou Aničku z dětského domova v Olomouci. Je to naše slunce a já vím, že rodina není jen o krvi.

Někdy si ale večer lehnu do postele a ptám se sama sebe: Udělala jsem všechno správně? Kde končí povinnost vůči rodině a začíná právo na vlastní štěstí?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že mám právo být šťastná i přes bolest druhých?