Manžel ve stínu matky: Když tchyně rozděluje rodinu

„Zase jsi nebyla schopná uvařit večeři? Petr by měl přijít domů k hotovému, ne?“ ozvalo se z telefonu, sotva jsem zvedla hovor. Hlas paní Marie, mé tchyně, byl ledový a nekompromisní. Srdce mi bušilo, ruce se mi třásly. Už půl roku je Petr u ní. Prý je nemocná, potřebuje pomoc. Ale já vím, že je to jen záminka. Vždycky mě neměla ráda, nikdy jsem nebyla dost dobrá pro jejího syna.

Sedím sama v našem bytě na pražském sídlišti, kde je ticho tak hlasité, že mě někdy budí ze spaní. Dřív jsme tu s Petrem smáli, hádali se o hlouposti, plánovali dovolenou na Šumavě. Teď je tu jen prázdnota a jeho věci, které si ještě neodnesl. Každý večer čekám, že se ozve klíč v zámku, ale místo toho přijde jen zpráva: „Mám dneska moc práce, mamka není dobře.“

Začalo to nenápadně. Marie si stěžovala na bolesti zad, Petr za ní začal jezdit častěji. Pak přišel den, kdy mi oznámil: „Musím tam zůstat přes noc, máma je slabá.“ A pak už se nevrátil. Prý dočasně. Prý mě má pořád rád. Ale já cítím, jak se mezi nás vkrádá něco temného, co nás rozežírá zevnitř.

Jednou jsem sebrala odvahu a šla za nimi. Marie ležela na gauči, Petr jí podával čaj. Když mě viděla, usmála se tím svým úsměvem, který nikdy nedosáhl očí. „Jano, ty jsi přišla? To je milé. Petr je tady tak potřebný. Ty bys to určitě nezvládla.“

„Mami, prosím tě…“ snažil se Petr protestovat, ale Marie ho přerušila: „Nech to být, Petře. Jana má svůj život, ty máš svůj. Já už nikoho jiného nemám.“

Cítila jsem, jak se mi hroutí svět. Petr se na mě ani nepodíval. Jen stál a mlčel. Cestou domů jsem brečela v tramvaji, lidé se na mě dívali, ale bylo mi to jedno. V hlavě mi zněla její slova: Ty bys to určitě nezvládla.

Začala jsem pochybovat o sobě. Možná má pravdu. Možná nejsem dost silná, dost pečující, dost milující. Ale pak jsem si vzpomněla na všechny ty roky, kdy jsme s Petrem byli šťastní. Na to, jak jsme spolu zvládli jeho ztrátu práce, moji operaci, jak jsme se smáli u večeře. To přece nemůže být pryč.

Jednou večer jsem se rozhodla zavolat Petrovi. „Petře, potřebuju tě. Chybíš mi. Nemůžeme to nějak vyřešit?“

Chvíli bylo ticho. Pak řekl: „Jano, já nevím. Máma je na tom fakt špatně. Nechci tě zanedbávat, ale teď to prostě nejde.“

„A co my dva? Už na nás nezáleží?“

„Záleží… Ale teď prostě musím být s ní.“

Zavěsil. Seděla jsem v kuchyni, dívala se na prázdný talíř a přemýšlela, kdy se to všechno pokazilo. Začala jsem chodit na dlouhé procházky po sídlišti, jen abych nemusela být doma. Kamarádky mě zvaly na kafe, ale já neměla sílu jim vysvětlovat, co se děje. Všichni by řekli: „To přejde. Tchyně jednou odejde a Petr se vrátí.“ Ale co když ne?

Jednoho dne jsem potkala sousedku paní Novotnou. „Janičko, jak se máš? Už je Petr zpátky?“ zeptala se bezelstně. Jen jsem zavrtěla hlavou. „To je těžké, viď? Ale víš co, nesmíš si to brát. Tchyně jsou někdy hrozné. Já tu svou taky nemohla vystát. Ale musíš bojovat za to svoje.“

Bojovat. Ale jak? Když Petr nechce slyšet, když Marie mě pomlouvá, když se cítím jako vetřelec ve vlastním životě?

Jednou v noci jsem nemohla spát. Vzala jsem si papír a napsala Petrovi dopis. Všechno jsem mu vypsala – jak se cítím, jak mi chybí, jak mě bolí, že dává přednost matce přede mnou. Prosila jsem ho, aby si vybral. Aby si uvědomil, že rodina jsme my dva, ne on a jeho matka. Dopis jsem mu nechala ve schránce.

Odpověď přišla až za týden. Petr přišel domů. Vypadal unaveně, starší, cizí. „Jano, přečetl jsem si to. Chápu, že trpíš. Ale já nemůžu mámu nechat samotnou. Ty to nechápeš.“

„A co já? Co naše manželství?“

„Já nevím… Možná jsme si moc slibovali. Možná jsme nebyli připravení na tohle.“

Rozplakala jsem se. Petr mě objal, ale bylo to studené objetí. Věděla jsem, že už mezi námi stojí někdo třetí – jeho matka. A že já nikdy nebudu dost silná, abych ji přemohla.

Od té doby jsme spolu mluvili jen občas. Petr zůstává u matky, já žiju svůj život. Někdy mám chuť všechno vzdát, jindy si říkám, že musím bojovat dál. Ale nevím, jestli to má smysl.

Možná je chyba ve mně. Možná jsem měla být trpělivější, chápavější. Nebo je chyba v něm – že nikdy nedokázal být skutečně dospělý a postavit se za naši rodinu. Nebo je to prostě osud?

Řekněte mi – má cenu bojovat za vztah, když druhý už odešel? Nebo je lepší pustit a začít znovu?