Mezi čtyřmi stěnami: Když zůstaneš na všechno sama

„Tomáši, slyšíš mě vůbec?“ zakřičela jsem přes zvuk myčky, která už potřetí ten den hučela v naší malé kuchyni. Seděl u stolu, oči upřené do displeje telefonu, prsty nervózně bubnovaly o hrnek s vychladlou kávou. „Můžeš mi, prosím, pomoct s dětmi? Adam má úkoly a Klárka zase rozlila džus.“

Bez jediného pohledu ke mně jen zamumlal: „Za chvíli.“

Ta chvíle nikdy nepřišla. Jako už tolikrát. Vztek a bezmoc mě pálily v hrudi. Zatnula jsem zuby a šla utřít lepkavou podlahu. Adam mezitím seděl nad sešitem a tiše plakal, protože mu matika zase nešla. Klárka se snažila utěšit plyšového medvěda, kterého polila džusem. A já? Já jsem měla chuť utéct. Jenže kam?

Když jsme se s Tomášem před deseti lety brali v kostele na Malé Straně, byla jsem přesvědčená, že spolu zvládneme všechno. Smáli jsme se, plánovali dovolené po Čechách, snili o chalupě v Krkonoších. První roky byly krásné. Pak přišly děti a s nimi i únava, nedostatek spánku a nekonečné kompromisy. Ale pořád jsme byli tým.

Teď mám pocit, že jsem na hřišti sama. Tomáš je doma fyzicky, ale duchem někde daleko. Práce ho nebaví, doma je podrážděný nebo úplně mlčí. Když se ho ptám, co se děje, jen pokrčí rameny. „Nic mi není.“

Začala jsem si všímat, jak ostatní ženy kolem mě žijí úplně jinak. Moje kamarádka Petra rozjela vlastní e-shop s dětským oblečením a pořádá workshopy pro maminky. Jana cestuje s rodinou po Evropě a na Instagramu sdílí fotky z Alp i z moře. A já? Já mám radost, když zvládnu vyprat a uvařit večeři dřív než v osm večer.

Jednou večer jsem seděla na balkoně s hrnkem čaje a dívala se do tmy. V hlavě mi běžely všechny ty otázky: Co dělám špatně? Proč to ostatní zvládají a já ne? Proč Tomáš nechce být součástí našeho života?

Začala jsem být protivná i na děti. „Adame, kolikrát ti mám říkat, že máš uklidit ty pastelky?“ vyjela jsem na něj jednou tak ostře, až se lekl a utekl do pokoje. Klárka se rozplakala a já měla chuť si nafackovat. Večer jsem seděla u jeho postele a šeptala: „Promiň, broučku. Maminka je jen unavená.“

Jednoho dne jsem to už nevydržela a zavolala mámě. „Mami, já už fakt nemůžu,“ rozbrečela jsem se do telefonu.

„Lucko, musíš si promluvit s Tomášem. Takhle to dál nejde,“ řekla mi tiše.

Ale jak? Když on pořád mlčí.

Zkusila jsem to ještě jednou. Večer, když děti spaly a v bytě bylo ticho.

„Tomáši, já už to takhle nezvládám. Připadám si na všechno sama. Potřebuju tě.“

Podíval se na mě poprvé po dlouhé době přímo do očí. „Já vím…“ zašeptal. „Ale nevím, co s tím.“

Seděli jsme naproti sobě jako dva cizinci. Najednou jsem viděla jeho unavenou tvář, kruhy pod očima, ruce sevřené v pěstích.

„Co kdybychom šli k někomu si promluvit? Třeba k psychologovi?“ navrhla jsem opatrně.

Zamračil se. „To je pro blázny.“

„Není,“ řekla jsem pevněji, než jsem čekala sama od sebe. „Je to pro lidi, kteří chtějí něco změnit.“

Dlouho bylo ticho.

Nakonec přikývl.

Začali jsme chodit na párovou terapii do malé ordinace na Vinohradech. První sezení bylo hrozné – oba jsme plakali i křičeli. Ale poprvé po letech jsme spolu opravdu mluvili.

Ukázalo se, že Tomáš je vyhořelý z práce a má pocit, že selhává jako otec i manžel. Že utíká do sebe, protože neví, jak jinak to zvládnout.

Já jsem zjistila, že nejsem jediná žena v Česku, která má pocit selhání. Že ty dokonalé fotky na sociálních sítích jsou jen iluze a za nimi jsou stejné slzy a hádky jako u nás doma.

Začali jsme si dávat malé cíle – společná snídaně o víkendu, procházka bez mobilů, večer film místo tichého přežívání vedle sebe.

Není to dokonalé. Pořád mám dny, kdy brečím v koupelně nebo křičím na děti kvůli hloupostem. Ale už vím, že nejsem sama.

A někdy večer sedíme s Tomášem na balkoně a mlčíme spolu – ale tentokrát je to jiné ticho. Ticho dvou lidí, kteří se snaží najít cestu zpátky k sobě.

Občas si říkám: Je chyba ve mně? Nebo je to prostě život? Jak to zvládáte vy ostatní? Máte taky někdy pocit, že jste na všechno sami?