Mezi dvěma domovy: Když se máma nastěhuje a manželství praská ve švech

„Proč jsi mi to ani neřekl předem, Tomáši? Copak už nejsem součást téhle rodiny?“ slyšel jsem Lucii, jak se snaží ovládnout hlas, ale v očích jí hořely slzy. Stál jsem v předsíni, v ruce klíče od bytu, a za mnou stála máma s kufrem. Bylo to poprvé, co jsem viděl Lucii takhle zlomenou.

„Mami, pojď dál,“ řekl jsem tiše, ale v hlavě mi hučelo. Všechno se to seběhlo tak rychle. Táta si našel jinou, máma zůstala sama v paneláku na Jižním Městě a já… já byl jediný syn. Když mi zavolala, že už nemůže dál, že potřebuje být s někým blízkým, neváhal jsem. Jenže jsem zapomněl na jednu věc – že mám vlastní rodinu.

První týdny byly jako na trní. Máma byla vděčná, pořád opakovala, jak si toho váží, ale Lucie chodila domů čím dál později. „Nemůžu ani v klidu vypít kafe v obýváku,“ stěžovala si jednou večer. „Všude je tvoje máma. A já mám pocit, že už tu pro tebe nejsem.“

Snažil jsem se být mostem mezi dvěma světy. Ráno jsem připravoval snídani pro všechny, večer jsem seděl s mámou u televize a poslouchal její stesky na tátu. Lucie se uzavřela do sebe. Když jsem ji jednou objal, ucukla.

Jednoho večera jsem přišel domů a slyšel hádku z kuchyně. „Paní Nováková, já opravdu nemůžu pořád uklízet po vás! Tohle je můj domov taky!“ Lucie měla hlas ostrý jako břitva.

„Promiň, já… já jsem jen chtěla pomoct,“ koktala máma.

Vtrhl jsem tam a snažil se situaci uklidnit. „Prosím vás obě, nehádejte se. Máma tu teď prostě je a musíme to zvládnout.“

Ale zvládnout to nešlo. Máma byla smutná, Lucie naštvaná a já rozpolcený. Začal jsem chodit z práce později, abych nemusel být doma svědkem napětí.

Jednoho dne mi Lucie řekla: „Tomáši, takhle to dál nejde. Buď najdeme nějaké řešení, nebo… nebo nevím.“

Zamrazilo mě. Nechtěl jsem přijít o ni ani o mámu. Ale jak najít rovnováhu? Máma neměla kam jít – táta ji nechal bez peněz a ona byla v důchodu. Lucie byla moje žena, moje rodina…

Začal jsem hledat možnosti – domovy pro seniory, podnájmy, ale všechno bylo buď drahé, nebo máma odmítla: „Nechci být někde mezi cizími lidmi! Ty jsi můj syn!“

Jednou v noci jsem seděl v kuchyni sám a přemýšlel. Vzpomněl jsem si na dětství – jak mě máma vodila do školky, jak mi vařila krupicovou kaši, když jsem byl nemocný. Ale taky na to, jak jsme s Lucií plánovali společný život bez zásahů zvenčí.

Ráno jsem si sedl s mámou ke stolu. „Mami, musíme si promluvit. Já tě mám rád a chci ti pomoct, ale Lucie je moje žena a náš vztah tím trpí.“

Máma se rozplakala: „Já už nemám nikoho jiného…“

„Ale já taky nechci přijít o Lucii,“ řekl jsem tiše.

Dny plynuly a napětí rostlo. Lucie začala spát v obýváku na gauči. Jednou večer přišla za mnou: „Tomáši, já už to nevydržím. Buď najdeš řešení, nebo odejdu.“

V tu chvíli mi došlo, že musím volit. Zavolal jsem sestřenici Petru z Plzně a poprosil ji o pomoc. Po dlouhém rozhovoru souhlasila, že mámu na čas vezme k sobě.

Když máma balila kufr, plakala: „Myslela jsem, že aspoň u tebe budu doma.“

Objal jsem ji: „Mami, vždycky budeš moje rodina. Ale musím chránit i svůj život.“

Lucie se ke mně vrátila do ložnice až po týdnu. Dlouho jsme spolu mlčeli.

Teď sedím u okna a dívám se na prázdný balkon. Přemýšlím: Udělal jsem správně? Kde je hranice mezi povinností k rodiči a odpovědností za vlastní rodinu? Co byste udělali vy?