Mezi dvěma domovy: Když tchyně rozhoduje o našem životě

„To snad nemyslíš vážně, Petře!“ vyhrkla jsem, když jsem slyšela, jak jeho matka zase diktuje, co máme dělat. Stála jsem v kuchyni našeho malého bytu na sídlišti v Pardubicích, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Petr držel mobil u ucha a jen bezmocně pokrčil rameny. „Maminka říká, že bychom měli začít opravovat jejich střechu, prý to už nevydrží další zimu,“ řekl tiše, jako by se bál, že ho uslyším.

Zavřela jsem oči a snažila se potlačit slzy. Už několik měsíců jsme vedli stejnou hádku. Já chtěla investovat do starého domu po mých prarodičích v malé vesnici u Litomyšle – dům, který voněl dřevem, kde jsem jako dítě běhala bosá po zahradě a kde jsem si představovala, že jednou budou vyrůstat naše děti. Petr ale pokaždé ustoupil své matce. Paní Novotná byla žena zvyklá rozhodovat – o všem a o všech. Její dům v Chrudimi byl sice větší, ale studený, plný starých vzpomínek na jejího zesnulého manžela a nikdy jsem se tam necítila vítaná.

„Jano, prosím tě, pochop ji. Je sama, bojí se, že přijde o střechu nad hlavou,“ snažil se mě Petr uklidnit. „A co já? Co naše sny?“ vyjela jsem na něj. „Celý život sním o tom, že opravím dům po babičce a dědovi. Ty jsi mi to slíbil! Proč vždycky ustoupíš jí?“

Petr mlčel. Věděla jsem, že je rozpolcený. Jeho otec zemřel před dvěma lety a od té doby byla jeho matka ještě naléhavější a manipulativnější. Každý den volala, ptala se na všechno a nikdy nezapomněla připomenout, že ona je rodina a rodina drží při sobě.

Jednou večer jsem seděla na zahradě u prarodičovského domu a dívala se na oprýskané zdi. Vzpomínala jsem na dědu, jak sedával pod třešní a vyprávěl mi pohádky. Slzy mi stékaly po tváři. Najednou jsem uslyšela za sebou kroky.

„Jano?“ ozvala se tichá otázka. Otočila jsem se – stála tam moje maminka. „Proč pláčeš?“

„Mám pocit, že o tenhle dům přijdu,“ zašeptala jsem. „Petr chce všechno dělat podle své mámy. Já už nevím, jestli má cenu bojovat.“

Maminka mě objala. „Musíš si stát za svým. Tohle je tvůj domov. Pokud to vzdáš teď, budeš toho litovat celý život.“

Další týdny byly plné hádek a ticha. Petr byl nervózní, já uzavřená do sebe. Jednoho večera přišla zpráva – paní Novotná spadla ze schodů a skončila v nemocnici s lehkým otřesem mozku. Petr okamžitě odjel do Chrudimi a já zůstala sama.

Dny plynuly v nejistotě. Petr mi volal jen krátce: „Musím tu být s mámou.“ Cítila jsem se opuštěná a zrazená. V práci jsem byla jako tělo bez duše, kolegyně si šeptaly, že vypadám unaveně.

Jednoho dne mi zavolala paní Novotná sama. „Jano, potřebuju tě tu,“ řekla bez obalu. „Petr je unavený a já potřebuju ženskou ruku.“

Přijela jsem do jejího domu s těžkým srdcem. Všude byl chlad a ticho. Paní Novotná ležela v posteli a dívala se na mě přísnýma očima.

„Vím, že mě nemáš ráda,“ začala hned. „Ale Petr je můj jediný syn. Chci, aby byl šťastný.“

„A co když by byl šťastný jinde?“ odvážila jsem se namítnout.

„Ten dům po tvých prarodičích je starý krám,“ odsekla tvrdě. „Tady má všechno – teplo, vodu, blízko do práce.“

„Ale není tu domov,“ řekla jsem tiše.

Paní Novotná se na chvíli odmlčela. Pak překvapivě změkla: „Já už nemám nikoho jiného než vás dva.“

V tu chvíli jsem pochopila její strach – strach ze samoty, z toho, že ji syn opustí kvůli mně a našim snům.

Když jsme večer seděli s Petrem u stolu, řekla jsem: „Musíme si vybrat – buď budeme žít podle představ tvé mámy, nebo podle našich.“

Petr dlouho mlčel. Pak řekl: „Já nevím, Jano. Nechci tě ztratit ani zranit mámu.“

„Ale někdo z nás bude muset ustoupit,“ odpověděla jsem smutně.

Následující týdny byly plné kompromisů i hádek. Nakonec jsme se rozhodli – část peněz půjde na opravu střechy v Chrudimi a část na začátek rekonstrukce mého domu.

Není to ideální řešení – stále cítím bolest i zklamání. Ale aspoň mám pocit, že jsem se nevzdala úplně.

Každý večer sedím na zápraží svého domu a přemýšlím: Má cenu bojovat za své sny i za cenu konfliktu s rodinou? Nebo je lepší ustoupit a žít v klidu – ale bez radosti? Co byste udělali vy?