Mezi dvěma kuchyněmi: Můj muž, jeho matka a já

„Zase jsi to přesolila, Lenko. Proč prostě nevaříš jako moje máma?“ Jeho hlas se rozléhá kuchyní jako studený vítr. Stojím u sporáku, v ruce lžíci, a cítím, jak se mi do očí derou slzy. Snažím se je potlačit, ale vím, že je to marné. V tu chvíli bych nejradši rozbila talíř o zem, ale místo toho jen tiše odpovím: „Myslela jsem, že ti chutná guláš trochu pikantnější.“

Pavel si povzdechne a odloží příbor. „U mamky bych si přidal. Tam je to vždycky akorát.“ Jeho slova mě bodají do srdce. Vzpomenu si na včerejší návštěvu u jeho rodičů – jak seděl u stolu, smál se s otcem a s chutí jedl svíčkovou, kterou jeho matka, paní Novotná, připravila. Ani jednou nezaváhal, ani jednou nepoznamenal, že by něco bylo špatně. Doma je to ale jiné. Doma je každý můj pokus o večeři podroben kritice.

„Lenko, nemůžeš se na mě zlobit, že mám rád jídlo tak, jak jsem zvyklý,“ říká Pavel a já cítím, jak se ve mně hromadí vztek i bezmoc. „Ale já se snažím! Každý den hledám nové recepty, ptám se tě na tvé oblíbené jídlo… Ale nikdy to není dost dobré!“ vyhrknu a hlas se mi zlomí.

Pavel jen pokrčí rameny a odejde do obýváku. Zůstanu sama v kuchyni mezi hrnci a pánvemi, které jsou svědky mého každodenního snažení i neúspěchu. V hlavě mi běží myšlenky: Co dělám špatně? Proč nejsem dost dobrá? Proč mu chutná všechno od jeho matky a ode mě nic?

Další den ráno sedíme u snídaně. Pavel listuje novinami a já před něj pokládám talíř s čerstvými rohlíky a domácí pomazánkou. „Tohle jsi dělala ty?“ zeptá se podezřívavě. Přikývnu. „Maminka dělá lepší vajíčkovou,“ zamumlá a já mám chuť křičet.

Odpoledne volám své kamarádce Martině. „Marti, já už nevím, co mám dělat. Připadám si neviditelná. Jako bych byla jen stín v jeho domě.“ Martina mě vyslechne a povzbudivě řekne: „Lenko, musíš si stát za svým. Tohle není normální. Zkus si s ním promluvit – opravdu vážně.“

Večer sedíme s Pavlem u stolu. Dnes jsem připravila jeho oblíbené kuře na paprice podle receptu paní Novotné – dokonce jsem jí volala a vyptávala se na každý detail. Pavel ochutná a zamračí se: „Něco tomu chybí.“

V tu chvíli už to nevydržím. „Pavle, co ode mě vlastně chceš? Snažím se ti vyhovět ve všem, ale nikdy to není dost! Máš mě vůbec rád, nebo jen hledáš chyby?“

Pavel zvedne oči od talíře a poprvé za dlouhou dobu v nich vidím překvapení. „Lenko… já… nevím.“

Ticho mezi námi je těžké jako olovo. Vzpomenu si na všechny ty večery, kdy jsem seděla sama v kuchyni a přemýšlela, jestli by mi bylo lépe samotné. Na všechny ty chvíle, kdy jsem doufala v pochvalu nebo aspoň úsměv.

Další dny jsou napjaté. Pavel je odtažitý, já uzavřená do sebe. Když přijde víkend a máme jet k jeho rodičům na oběd, cítím odpor i strach. Paní Novotná mě vítá s úsměvem: „Lenko, pojď ke stolu! Dneska jsem dělala tvůj oblíbený bramborový salát.“ Usměju se ze slušnosti, ale uvnitř mě to bolí.

Během oběda sleduji Pavla – jak si přidává, jak chválí každé sousto. Pan Novotný si všimne mého smutku: „Lenko, všechno v pořádku?“ Zavrtím hlavou: „Jen jsem unavená.“

Po návratu domů už to nevydržím. Sednu si naproti Pavlovi a řeknu: „Pavle, musíme si promluvit. Takhle už to dál nejde.“

Pavel mlčí. „Cítím se vedle tebe méněcenná,“ pokračuji tiše. „Nikdy mě nepochválíš, pořád mě srovnáváš s tvojí mámou… Já nejsem ona! Jsem Lenka! A pokud ti to nestačí, tak bychom si měli říct pravdu.“

Pavel dlouho mlčí. Pak poprvé za celou dobu sklopí hlavu: „Možná máš pravdu… Nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlel.“

Ticho je tentokrát jiné – plné naděje i strachu z toho, co přijde dál.

Od té doby se něco změní. Pavel se snaží víc všímat toho, co dělám – někdy pochválí polévku nebo jen poděkuje za večeři. Není to dokonalé, ale je to začátek.

Občas si říkám: Kolik žen kolem mě prožívá totéž? Kolik z nás bojuje o uznání tam, kde by mělo být samozřejmostí? A proč je tak těžké říct nahlas: Jsem dost dobrá taková, jaká jsem?