Mezi dvěma ohni: Jak jsem našla sílu rozhodnout se mezi mámou a tátou

„Tak si vyber, Aničko! S kým chceš zůstat?“ křičela máma, zatímco táta mlčky seděl na kraji postele a zíral do podlahy. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi rozpadá celý svět. Bylo mi čtrnáct a nikdy jsem si nemyslela, že budu muset rozhodovat o tom, s kým z rodičů budu žít. Vždycky jsem byla ta hodná holka, co se snaží všem vyhovět, ale teď jsem měla pocit, že ať řeknu cokoli, někoho z nich navždy ztratím.

„To není fér,“ zašeptala jsem a slzy mi stékaly po tvářích. Máma se rozplakala taky. „Já už to prostě nevydržím, Aničko. Táta… táta už s námi nechce být.“ Táta se konečně zvedl a tiše řekl: „To není pravda. Jen už spolu s mámou nemůžeme žít. Ale tebe miluju pořád stejně.“

V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Venku byl listopad, sychravo a šedivo, ale já jsem vyběhla na balkon a opřela se o zábradlí. Dole na dvoře štěkal sousedův pes a v oknech naproti se rozsvěcela světla. Připadala jsem si tak sama. V hlavě mi vířily vzpomínky na společné Vánoce, na výlety do Krkonoš, na tátovy vtipy a maminčiny buchty. Jak tohle všechno mohlo tak rychle skončit?

Další týdny byly jako zlý sen. Máma plakala po nocích, táta se stěhoval do malého bytu na druhém konci města. Ve škole jsem předstírala, že je všechno v pořádku, ale kamarádka Klára poznala, že něco není v pořádku. „Ani, co se děje? Jsi bledá jak stěna.“ Jen jsem zavrtěla hlavou. Komu bych to měla říct? Nikdo by to nepochopil.

Jednou večer jsem slyšela mámu telefonovat s babičkou: „Nevím, co dělat. Anička je úplně zavřená do sebe. Bojím se o ni.“ Cítila jsem se jako přítěž. Jako někdo, kdo jen přidává další bolest do už tak rozbité rodiny.

Jednou v noci jsem nemohla spát. Seděla jsem na posteli a dívala se do tmy. Vzpomněla jsem si na dětské modlitby, které mě naučila babička. Nikdy jsem nebyla moc věřící, ale v tu chvíli jsem začala šeptat: „Prosím, Bože, pomož mi rozhodnout se správně. Nechci ublížit mámě ani tátovi.“

Ráno jsem šla do školy jako obvykle, ale uvnitř mě něco tížilo. Učitelka češtiny paní Novotná si mě po hodině zavolala: „Aničko, všimla jsem si, že jsi poslední dobou smutná. Chceš si o něčem promluvit?“ Zavrtěla jsem hlavou, ale její laskavý pohled mě donutil aspoň trochu otevřít srdce: „Doma je to těžké… rodiče se rozvádějí.“ Paní Novotná mě objala a řekla: „Někdy je lepší nechat věci plynout a nebýt na všechno sama.“

Doma mě čekala další hádka. Máma vyčítala tátovi peníze, táta mámě její výbuchy vzteku. Já seděla mezi nimi jako sud střelného prachu. „Aničko, rozhodni se! Já už to takhle dál nezvládnu,“ naléhala máma.

„A co když nechci volit?“ vykřikla jsem zoufale. „Proč musím já rozhodovat? Proč jste to nedokázali vy?“ Máma se rozplakala a táta odešel z bytu.

Ten večer jsem šla za babičkou. Seděly jsme v kuchyni u čaje a ona mi hladila ruku: „Víš, holčičko, někdy musíš myslet i na sebe. Rodiče tě milují oba dva, ale jejich cesty už nejdou dohromady.“

„Ale když si vyberu jednoho, druhého ztratím,“ šeptala jsem.

Babička se usmála smutně: „Neztratíš. Jen to bude jiné. Ale ty máš právo říct, co chceš.“

Celou noc jsem přemýšlela. Ráno jsem šla za mámou do ložnice. Seděla na posteli a dívala se do prázdna.

„Mami… já bych chtěla být chvíli u tebe a chvíli u táty. Nechci si vybírat jen jednoho.“ Máma mě objala a poprvé po dlouhé době jsme obě plakaly spolu.

Když jsem to řekla tátovi, byl chvíli zticha a pak přikývl: „To je fér. Budeme to muset zvládnout.“

Začalo období střídavé péče. Nebylo to jednoduché – balit si věci každý týden, zvykat si na dva domovy, dvě ledničky, dva režimy. Někdy jsem měla pocit, že nikam nepatřím úplně. Ale postupně jsme si všichni zvykli.

Jednou večer jsme seděli s tátou u televize a on mi řekl: „Víš, Aničko, jsi statečnější než my dva dohromady.“

A já si uvědomila, že i když je rodina rozbitá, láska může přežít v jiné podobě.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Udělala bych dnes něco jinak? Mohla jsem zachránit naši rodinu? Nebo je někdy lepší přijmout bolest a jít dál? Co byste udělali vy na mém místě?