Mezi dvěma ohni: Jak rozvod mých rodičů roztrhal naši rodinu a ohrožuje vztah s mou dcerou

„Kláro, řekni mi upřímně, u koho je Anička šťastnější? U mě, nebo u tvého otce?“ slyšela jsem mámin hlas, když jsem v kuchyni krájela jablka na přesnídávku. Její tón byl napjatý, oči se jí leskly a já cítila, jak mi v žaludku narůstá tíha. Než jsem stihla odpovědět, ozval se z chodby zvonek. Táta. Přesně na čas, jak slíbil. Věděla jsem, že dnes přijde, aby Aničku vzal do zoo, ale máma se rozhodla přijít neohlášeně a přinést „nejlepší domácí koláč na světě“.

Od rozvodu mých rodičů uplynulo už osm let, ale jejich vzájemná rivalita nikdy neustala. Teď, když jsem se stala matkou, jejich soupeření se přesunulo na mou malou dceru. Každý z nich chce být tím nejlepším prarodičem. Každý z nich chce, aby Anička řekla, že má nejradši právě jeho. A já? Já jsem mezi dvěma ohni.

„Klárko, nezapomeň, že Anička potřebuje stabilitu. U mě má svůj pokojíček, hračky, všechno. U tvého otce je to jen improvizace,“ šeptala máma, zatímco jsem balila Aničce batůžek. V tu chvíli vešel táta. „Ahoj holky! Tak kdepak je moje princezna?“ zvolal a máma protočila oči. „Zase ji rozmazlíš sladkostmi, viď?“ rýpla si.

„Mami, tati, prosím vás…“ začala jsem, ale oba mě přerušili. „Já jen chci pro Aničku to nejlepší!“ vykřikli téměř současně. V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Vzít Aničku a zmizet někam daleko, kde by nebyly žádné hádky, žádné srovnávání, žádné výčitky.

Vzpomínám si na dětství, kdy se naši hádali kvůli každé maličkosti. Kdo mě vezme na kroužek, kdo mi koupí nové boty, kdo mě bude učit jezdit na kole. Tehdy jsem si myslela, že až budu dospělá, všechno se uklidní. Ale teď vidím, že některé rány se nikdy nezahojí.

Ten den v zoo byl pro Aničku úžasný – smála se, hladila kozy a cpala se zmrzlinou. Ale když jsme se vrátily domů, čekala na nás máma s výčitkami. „Tak co, byla jsi s dědou? A co ti koupil? Já ti taky něco přinesla…“ Anička byla zmatená. Nechápala, proč se babička tváří smutně, když jí ukazuje plyšového medvěda od dědy.

Začala jsem si všímat, že Anička je čím dál víc nervózní, když má jít k jednomu nebo druhému prarodiči. „Maminko, a když budu u dědy, nebude babička smutná?“ ptala se mě jednou večer před spaním. Srdce mi pukalo. Co jsem to dopustila?

Jednou jsem se rozhodla, že to musím řešit. Pozvala jsem oba rodiče na kávu. „Musíme si promluvit. Takhle to dál nejde. Anička je zmatená a já už nemůžu být rozhodčí ve vašich sporech.“ Máma se zamračila, táta se uraženě odvrátil. „Já nic nezačínám,“ řekla máma. „To on pořád něco…“ „Ale prosím tě! Ty jsi ta, co…“ začal táta.

„Dost!“ vykřikla jsem. „Jestli vám na Aničce záleží, musíte přestat soutěžit. Ona vás má ráda oba. Ale jestli to takhle půjde dál, bude se vás bát.“ V místnosti zavládlo ticho. Máma začala brečet. Táta se díval do země.

Od té doby se snažili být opatrnější. Ale staré zvyky se těžko mění. Každý svátek je zkouškou nervů. Kdo koupí lepší dárek? Kdo vymyslí lepší výlet? Kdo bude mít Aničku na narozeniny? Někdy mám pocit, že jsem pořád ta malá holka mezi dvěma světy.

Jednou večer mi Anička řekla: „Maminko, já bych chtěla, aby byli babička s dědou kamarádi.“ Objala jsem ji a slíbila jí, že to zkusím. Ale vím, že některé věci jsou silnější než sliby.

Někdy přemýšlím, jestli jsem mohla něco udělat jinak. Měla jsem být přísnější? Měla jsem jim zakázat se s Aničkou vídat? Ale jak bych to mohla udělat? Jsou to její prarodiče. A já je mám taky ráda – oba. Jen bych si přála, aby pochopili, že láska není soutěž.

Možná nejsem jediná, kdo tohle zažívá. Možná je v Česku víc rodin, kde rozvod rodičů nezůstal jen mezi dospělými, ale zasáhl i další generaci. Jak to máte vy? Dá se vůbec najít rovnováha mezi láskou a rivalitou?

Někdy si říkám: Je možné, aby rozvod rodičů přestal ovlivňovat naše životy? Nebo jsme navždy odsouzeni žít mezi dvěma ohni?