Mezi dvěma ohni: Jak se moje tchyně snažila zničit mé manželství

„Tohle už dál nevydržím, Petře!“ vyhrkla jsem, když jsem zabouchla dveře ložnice a opřela se o ně, abych se nezhroutila na podlahu. Venku v kuchyni jsem slyšela tlumený hlas jeho matky, paní Marie, jak si polohlasem stěžuje: „Vidíš, jak se ke mně chová? Takhle by se správná žena nikdy nechovala.“ Můj muž stál mezi námi, rozpolcený, a já cítila, jak se mi v hrudi hromadí zoufalství a vztek.

Když jsem se před dvěma lety vdávala za Petra, byla jsem přesvědčená, že jsme si souzeni. On byl tichý, laskavý, vždy ochotný pomoci, a já jsem v něm našla oporu, kterou jsem po rozvodu svých rodičů tolik potřebovala. Jenže jsem netušila, že s ním si beru i jeho matku. Paní Marie byla vdova, která nikdy nepřestala být středem pozornosti svého jediného syna. Když jsme se rozhodli, že po svatbě zůstaneme v jejich rodinném domě v Berouně, zdálo se to jako rozumné řešení – alespoň do doby, než si našetříme na vlastní byt. Jenže už první týdny mi ukázaly, že jsem se ocitla v pasti.

„Esterko, tohle se u nás doma nedělá,“ napomínala mě Marie, když jsem si dovolila dát do polévky trochu víc pepře. „Petr má rád všechno tak, jak jsem to vždycky vařila já.“ Snažila jsem se usmívat, ale uvnitř mě to bodalo. Každý den jsem cítila, jak se kolem mě stahuje smyčka. Marie byla všude – v kuchyni, v obýváku, dokonce i v naší ložnici, když nám ráno přinesla „náhodou“ snídani. „Jen abyste měli sílu na nový den,“ říkala s úsměvem, který byl spíš výsměchem.

Petr byl zpočátku klidný, snažil se nás usmiřovat. „Maminka to myslí dobře, víš, že je sama,“ říkal mi večer, když jsem mu plakala na rameni. Ale já jsem cítila, že se dusím. Každý můj pokus o samostatnost byl okamžitě potlačen. Když jsem si chtěla koupit nové závěsy do ložnice, Marie mi je druhý den vyměnila za ty „tradiční, které tu vždycky byly“. Když jsem navrhla, že bychom mohli jet na víkend sami někam pryč, Marie dostala „náhlou migrénu“ a Petr zůstal doma, aby ji opečovával.

Jednoho večera, když jsem se vrátila z práce, našla jsem Marii, jak sedí u stolu s Petrem a šeptá mu něco do ucha. Když mě spatřila, okamžitě změnila tón: „Esterko, dneska jsem ti vyprala všechno prádlo, ale příště bys mohla být pečlivější, některé věci byly opravdu špinavé.“ Petr se na mě podíval omluvně, ale neřekl nic. V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Cítila jsem, že se mi pod nohama bortí půda.

Začala jsem být nervózní, podrážděná, hádali jsme se kvůli maličkostem. Jednou jsem Petrovi vyčetla, že se nikdy nepostaví za mě. „Co mám dělat, Ester? Je to moje máma! Nemůžu ji jen tak vyhodit!“ křičel na mě poprvé v životě. V tu chvíli jsem pochopila, že jsem opravdu mezi dvěma ohni.

Situace se vyhrotila, když jsem zjistila, že Marie rozeslala našim známým e-mail, ve kterém si stěžovala, jak jsem ji „odřízla od syna“ a že „ničím rodinnou pohodu“. Kamarádka Jana mi to ukázala na mobilu a já měla chuť se propadnout hanbou. Byla jsem v šoku. Když jsem to Petrovi řekla, jen mlčel a díval se do země. „Maminka je prostě taková, neumí být sama,“ zamumlal.

Začala jsem chodit domů později, trávila jsem čas v práci, jen abych nemusela být doma. Jednou jsem se vrátila a slyšela, jak Marie říká Petrovi: „Víš, Ester tě nemiluje tak, jako já. Ona tě nikdy nepochopí.“ V tu chvíli jsem vtrhla do kuchyně. „Tohle už stačí! Marie, já Petra miluju, ale nemůžu žít v domě, kde mě někdo neustále ponižuje a manipuluje s námi!“ Marie se rozplakala a Petr mě obvinil, že jsem necitlivá. „Vždyť je to jen stará paní, proč ji tak nenávidíš?“

Nenáviděla jsem tu situaci, ne ji. Ale to Petr nikdy nepochopil. Začala jsem uvažovat o rozvodu. Byla jsem zoufalá, unavená, ztrácela jsem samu sebe. Moje máma mi řekla: „Ester, musíš si vybrat – buď budeš bojovat za sebe, nebo tě tahle rodina zničí.“

Jednoho dne jsem se sbalila a odešla na pár dní k Janě. Petr mi volal, psal, prosil mě, ať se vrátím. „Maminka slíbila, že se změní,“ tvrdil. Ale já už nevěřila. Když jsem se po týdnu vrátila, Marie mě přivítala s ledovým klidem. „Doufám, že sis to rozmyslela. Petr tě potřebuje, ale já taky.“

Začala jsem si hledat byt. Petr byl čím dál víc rozpolcený, nevěděl, komu dát přednost. Jednou večer přišel za mnou do pokoje, kde jsem balila věci. „Ester, já tě miluju, ale nemůžu opustit mámu. Ona je všechno, co mi zbylo.“ V tu chvíli jsem pochopila, že jsem prohrála boj, který jsem nikdy nemohla vyhrát.

Odešla jsem. Bylo to nejtěžší rozhodnutí v mém životě, ale věděla jsem, že jinak bych ztratila samu sebe. Dnes žiju sama v malém bytě v Praze, mám novou práci, nové přátele. Občas potkám Petra na ulici – vypadá unaveně, zestárl. Marie prý onemocněla a on se o ni stará. Někdy si říkám, jestli jsem neměla být silnější, jestli jsem neměla bojovat víc. Ale pak si vzpomenu na ten pocit svobody, když jsem poprvé zavřela dveře svého bytu a věděla, že už nejsem mezi dvěma ohni.

Říkám si: Je lepší zůstat v toxickém vztahu kvůli rodině, nebo odejít a zachránit si vlastní duši? Co byste udělali vy na mém místě?