Mezi dvěma ohni: Když tchyně ovládne můj život

„Tohle už nikdy nedělej, slyšíš mě?“ zasyčela na mě paní Věra, moje tchyně, zatímco v kuchyni práskala talíři. Její hlas byl tichý, ale v každém slově byl jed. Stála jsem tam jako přimražená, ruce se mi třásly a v hlavě mi bušilo: Co jsem to zase udělala špatně? Byla to jen večeře – obyčejné kuře na paprice, které jsem připravila podle receptu své maminky. Ale pro Věru to bylo urážkou jejího rodinného dědictví. „U nás se to dělá jinak,“ dodala a pohlédla na mě s takovým opovržením, že jsem měla chuť se propadnout do země.

Tohle nebyl první konflikt. Od chvíle, kdy jsem si vzala Petra, jejího jediného syna, jako by se mezi námi rozprostřela neviditelná zeď. Petr byl vždycky její chlapeček – dokonalý, poslušný, ochotný. A teď jsem tu byla já, ta vetřelkyně, která jí ho vzala. Snažila jsem se jí zavděčit: pekla jsem její oblíbené koláče, chodila s ní na trhy, dokonce jsem jí pomáhala s úklidem chalupy v Pošumaví. Ale nikdy to nestačilo.

Ten večer byl zlomový. Petr byl na noční směně v nemocnici a já zůstala s Věrou sama v našem malém bytě na Žižkově. Když jsem slyšela klíč v zámku, doufala jsem, že je to on – že přijde a zachrání mě z té dusivé atmosféry. Ale byl to jen vítr. Věra mezitím pokračovala: „Víš vůbec, co znamená být dobrou manželkou? Moje generace by si něco takového nikdy nedovolila.“

Cítila jsem slzy na krajíčku, ale odmítla jsem je pustit ven. „Snažím se,“ zašeptala jsem. „Snažím se opravdu moc.“

„To nestačí!“ vykřikla a já sebou trhla. „Petr potřebuje ženu, která ho podpoří, ne někoho, kdo mu bude vařit blafy a kazit rodinné tradice.“

V tu chvíli jsem pochopila, že nejde o jídlo. Nikdy nešlo o jídlo. Šlo o moc, o kontrolu – o to, kdo bude mít poslední slovo v životě mého muže.

Od té doby jsem se jí začala bát. Kdykoli mi Petr oznámil, že jeho maminka přijde na návštěvu, stáhl se mi žaludek do uzlíku. Vymýšlela jsem si výmluvy: práce přesčas, návštěva u kamarádky, migréna. Ale někdy to nešlo obejít a já musela čelit jejímu ledovému pohledu a jedovatým poznámkám.

Jednoho dne mě zastavila na chodbě před bytem. „Myslíš si, že tě Petr opravdu miluje?“ zeptala se tiše. „Nebo je s tebou jen proto, že nemá sílu odejít?“ Ta slova mě zasáhla jako rána pěstí. Celou noc jsem nespala a přemýšlela: Co když má pravdu? Co když nejsem dost dobrá?

Začala jsem být paranoidní. Kontrolovala jsem Petrovy zprávy, bála se každého jeho povzdechu nebo zamyšleného pohledu. Když jsme šli k Věře na oběd do paneláku v Modřanech, sledovala jsem každý její pohyb – jak mu přidává knedlíky, jak ho hladí po vlasech jako malého kluka. Cítila jsem se jako outsider ve vlastní rodině.

Jednou večer jsme seděli s Petrem u televize a já už to nevydržela: „Máš pocit, že ti něco dávám míň než tvoje máma?“ zeptala jsem se tiše.

Petr se na mě překvapeně podíval: „Co to povídáš? Máma je prostě… no… máma. Ale ty jsi moje žena.“

„Ale ona si myslí, že nejsem dost dobrá,“ vyhrkla jsem.

Petr si povzdechl a objal mě: „To není pravda. Jen… ona tě musí poznat. Dej tomu čas.“

Jenže čas nic nezměnil. Věra byla stále stejně chladná a kritická. Jednou dokonce přišla neohlášeně a našla mě v pyžamu uprostřed dne – měla jsem volno a chtěla si odpočinout po náročném týdnu v práci v knihovně. „Tak takhle vypadá tvoje péče o domácnost?“ rýpla si.

Začala jsem se uzavírat do sebe. Přestala jsem zvát kamarádky domů, bála jsem se otevřít lednici před svědkem – co kdyby tam našla něco špatně uloženého? Každý den byl boj o přežití v jejím stínu.

Jednoho dne mi zavolala moje maminka: „Lucko, co se děje? Jsi poslední dobou nějaká smutná.“ Rozplakala jsem se do telefonu a všechno jí řekla.

„Musíš si stát za svým,“ poradila mi mamka. „Nenech si od ní všechno líbit.“

Dlouho jsem sbírala odvahu. Nakonec přišel den, kdy Petr musel odjet na služební cestu do Brna a Věra nabídla, že mi pomůže s úklidem bytu. Celou noc předtím jsem nespala strachy.

Když dorazila, začala okamžitě komandovat: „Tady máš prach! Tohle jsi neumyla! A co ty záclony?“ Zhluboka jsem se nadechla a poprvé v životě jí řekla: „Paní Věro, prosím vás… tohle je můj domov a já si ho budu uklízet po svém.“

Ztuhla překvapením. Chvíli bylo ticho tak husté, že by se dalo krájet. Pak jen odsekla: „Jak myslíš.“ A odešla.

Celý den mi bušilo srdce až v krku – co když teď všechno ztratím? Co když Petr bude stát při ní?

Ale večer mi zavolal: „Máma říkala, že jsi byla dneska nějaká jiná… prý jsi jí připomněla sebe samu v mládí.“

Poprvé za dlouhou dobu jsem se usmála.

Možná je někdy potřeba postavit se strachu čelem – i když máme pocit, že jsme sami proti celému světu.

A vy? Máte odvahu říct svým blízkým pravdu do očí? Nebo radši mlčíte a dusíte to v sobě jako já?