Mezi dvěma světy: Když se manžel stane cizincem ve vlastním domě

„Tohle už není život, Jano! Tady člověk nemůže ani dýchat!“ zařval Petr a práskl dveřmi ložnice tak silně, až se otřásly skleničky na poličce. Seděla jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Venku houkala tramvaj a z ulice doléhal smích opilců z nonstopu. Pro mě to byl zvuk domova. Pro Petra peklo.

„Mami, proč se táta zase zlobí?“ zeptala se mě potichu naše dcera Anička, která se schoulila na židli vedle mě. Pohladila jsem ji po vlasech a snažila se usmát, ale v očích mě pálily slzy. „To nic, zlatíčko. Táta je jen unavený.“ Lhala jsem jí? Nebo jsem lhala sama sobě?

Petr byl vždycky jiný než já. Já vyrůstala v paneláku na Lesné, kde jsme s kamarádkami hrály vybíjenou mezi auty a večer poslouchaly šumění města. On pocházel z malé vesnice u Třebíče, kde se ráno budil kohout a večer voněla tráva. Když jsme se poznali na vysoké škole, jeho klid mě fascinoval. Teď mě dusil.

Všechno se zlomilo po návštěvě mých rodičů. Byla to obyčejná neděle. Máma uvařila svíčkovou, táta otevřel láhev vína a Petr seděl u stolu jako cizinec. „Tady je pořád hluk,“ povzdechl si nahlas, když kolem projel autobus. Táta se zasmál: „To je Brno, Petře! Tady to žije.“ Petr jen sevřel rty a mlčel.

Cestou domů mlčel i ke mně. Večer pak začal svůj monolog: „Jano, já už to tady nedávám. Chci zpátky na vesnici. Chci dům, zahradu, klid. Nechci, aby Anička vyrůstala mezi betonem.“

„A co já?“ vyhrkla jsem. „Já tady mám práci, rodiče, přátele! Já nechci žít někde, kde lišky dávají dobrou noc!“

„Takže ti na mně nezáleží?“

„To jsi řekl ty, ne já.“

Od té chvíle jsme spolu skoro nemluvili. Petr začal jezdit na víkendy za svými rodiči do vesnice a vracel se až v neděli večer. Anička se ptala, proč s námi není doma. Já jsem předstírala, že je všechno v pořádku.

Jednou večer jsem zaslechla jeho telefonát s matkou: „Mami, já už to v tom Brně nevydržím. Jano je tvrdohlavá. Nechápe, že bychom byli šťastnější tady.“

Druhý den jsem mu to řekla: „Slyšela jsem tě včera. Proč mi to neřekneš do očí?“

Petr se rozplakal. Poprvé za celých deset let našeho vztahu jsem viděla svého muže brečet jako malého kluka.

„Já už nevím, co mám dělat,“ vzlykal. „Cítím se tady jako cizinec. Každý den je pro mě boj.“

Objala jsem ho a poprvé za dlouhou dobu jsme spolu mlčeli beze slov, ale s porozuměním.

Jenže ráno bylo všechno při starém. Petr začal hledat domy na prodej v okolí Třebíče a já si tajně prohlížela inzeráty na byty v centru Brna – pro případ, že bychom se rozešli.

Jednoho dne přišel Petr domů s nadšením v očích: „Našel jsem krásný dům! Velká zahrada, stodola… Anička by tam mohla mít psa!“

„A co moje práce? Co školka? Co naši?“ vyhrkla jsem zoufale.

„Všechno půjde zařídit! Jen kdybys chtěla…“

Ale já nechtěla. A on to věděl.

Začali jsme spát odděleně. Večer jsem seděla u okna a dívala se na světla města, která mi připomínala dětství. Petr trávil čím dál víc času ve vesnici a já měla pocit, že mi mizí před očima.

Jednou v noci přišel domů opilý a začal křičet: „Ty jsi sobecká! Myslíš jen na sebe! Já tady umírám!“

„A co já?“ zakřičela jsem zpátky. „Já tady žiju! Tohle je můj domov!“

Anička se rozplakala a schovala se pod peřinu.

Druhý den ráno jsme si sedli ke stolu a poprvé za dlouhou dobu spolu mluvili jako dospělí.

„Petře,“ začala jsem tiše, „možná jsme si každý představovali život jinak. Ale máme Aničku. Musíme najít kompromis.“

Petr mlčel dlouho. Pak řekl: „Já už ale nechci dělat kompromisy.“

A tak jsme stáli před rozhodnutím: buď jeden z nás obětuje svůj domov, nebo obětujeme naše manželství.

Dnes sedím v našem bytě sama s Aničkou. Petr bydlí zpátky ve vesnici u rodičů a každý druhý víkend si ji bere k sobě. Někdy přemýšlím, jestli jsme mohli udělat něco jinak.

Možná je domov opravdu jen místo v srdci – ale co když jsou naše srdce příliš daleko od sebe?

Co byste udělali vy? Má smysl obětovat vlastní štěstí kvůli rodině? Nebo je lepší jít za svým snem i za cenu ztráty toho druhého?