Mezi dvěma světy: Láska přes obrazovku a hořký konec

„Tohle je šílenství, Lucko! Vdávat se za někoho, koho jsi nikdy neviděla naživo? Co když tě zklame? Co když to není ten, za koho se vydává?“ křičela na mě mamka, zatímco jsem si v koupelně nervózně upravovala závoj. Její hlas se odrážel od dlaždic a bodal mě do srdce. V zrcadle jsem viděla vlastní bledý obličej, oči plné strachu i naděje.

„Mami, já ho znám. Vím, že je to on. S Tomášem jsme si psali celé noci, volali si, smáli se i plakali spolu. Nikdo mě nikdy neposlouchal tak jako on,“ šeptala jsem, ale sama jsem si nebyla jistá, jestli tomu ještě věřím.

Bylo ráno, 15. června, a já měla za pár hodin stát před oltářem s mužem, kterého jsem nikdy neobjala. Naše láska začala před dvěma lety na jednom diskuzním fóru o české literatuře. Tomáš byl vtipný, citlivý, znal všechny básně Seiferta nazpaměť. Každý večer jsme si psali dlouhé zprávy, posílali si fotky z našich měst – já z Plzně, on z Olomouce. Všechno bylo tak snadné, dokud jsme byli jen písmenka na obrazovce.

Když mě požádal o ruku přes videohovor, připadalo mi to jako pohádka. „Lucko, vezmeš si mě? Uděláme to po našem. Bez zbytečných formalit, bez dlouhého čekání. Chci tě poznat až v ten nejdůležitější den.“ Souhlasila jsem. Možná jsem byla blázen, možná jen zoufale toužila po lásce, která by mě zachránila před prázdnotou všedních dní.

Den svatby byl jako zlý sen. Všichni hosté šeptali, babička plakala do kapesníku a táta se na mě ani nepodíval. „Tohle není normální, Lucko. Takhle jsme tě nevychovali,“ řekl mi večer před svatbou a odešel spát do obýváku.

Stála jsem před kostelem svatého Bartoloměje, ruce se mi třásly a srdce mi bušilo až v krku. Tomáš přijel s kamarádem autem z Olomouce. Vystoupil, podíval se na mě a usmál se. Byl to on – a přece nebyl. Na fotkách vypadal vyšší, jeho hlas byl najednou hlubší a pohled měl unavený. Přistoupil ke mně, políbil mě na tvář a zašeptal: „Jsi krásná.“

Obřad proběhl v tichosti, nikdo se nesmál, nikdo neplakal radostí. Když jsme si vyměňovali prstýnky, podívala jsem se Tomášovi do očí a poprvé jsem si uvědomila, že ho vlastně vůbec neznám. Jeho ruka byla studená a zpocená, jeho pohled uhýbal.

Na hostině bylo dusno. Moje sestra Petra se opila a začala nahlas vyprávět historky o mých bývalých láskách. „Takže Tomáši, víš vůbec, že Lucka kdysi chodila s tím klukem z gymplu, co jí ukradl kolo?“ smála se a já cítila, jak se mi hroutí svět. Tomáš se jen usmíval a mlčel.

Večer jsme zůstali sami v hotelovém pokoji. Seděla jsem na posteli v bílých šatech a dívala se z okna na noční Plzeň. Tomáš si rozepínal košili a najednou řekl: „Lucko, já ti musím něco říct.“

Ztuhla jsem. „Co?“

„Nejsem ten, za koho mě máš. Mám za sebou spoustu problémů, o kterých jsem ti nikdy neřekl. Dlužím peníze, nemám práci, poslední měsíce jsem žil u kamaráda. Nechtěl jsem tě ztratit, tak jsem ti lhal.“

Cítila jsem, jak se mi rozpadá celý život. „Proč jsi mi to neřekl dřív?“

„Bál jsem se, že mě opustíš. A já tě miluju, Lucko. Ale nevím, jestli tohle zvládnu.“

Seděli jsme tam dlouho v tichu. Venku začalo pršet a kapky bubnovaly do parapetu. V tu chvíli jsem pochopila, že láska přes obrazovku je jiná než ta skutečná. Že člověk může znát něčí slova, ale nikdy ne jeho ticho, jeho strachy, jeho slabosti.

Druhý den ráno jsem seděla v kavárně na náměstí a dívala se na snubní prsten na ruce. Volala mi mamka: „Lucko, vrať se domů. Všechno bude dobré.“

Nevěděla jsem, co dělat. Tomáš seděl naproti mně, vypadal zlomeně a unaveně. „Promiň mi to všechno,“ řekl tiše.

Vrátila jsem se domů. Rodiče mě objali a poprvé po letech jsem cítila, že někam patřím. Tomáš mi ještě několikrát volal, psal dlouhé zprávy plné omluv a slibů. Ale já už věděla, že některé věci nejdou vrátit zpátky.

Dnes, když procházím kolem kostela, kde jsem si slíbila věrnost muži, kterého jsem vlastně nikdy nepoznala, ptám se sama sebe: Může láska opravdu přežít mezi dvěma světy – virtuálním a skutečným? Nebo je to jen iluze, kterou si zoufale přejeme uvěřit?

Co myslíte vy? Máte zkušenost s láskou přes internet? Dá se tomu vůbec věřit?