Mezi dvěma světy: Příběh tchyně, která hledala cestu ke své rodině

„Mami, prosím tě, můžeš už konečně pochopit, že tohle je naše domácnost?“ ozvala se Lucie ostře, když jsem v pátek ráno přišla do jejich bytu s koláčem v ruce. Její hlas byl napjatý, oči unavené. Vnučka Anička, šestiletá holčička s copánky, seděla u stolu a malovala si sluníčko. Mladší Terezka, sotva tříletá, se motala kolem a pokoušela se obout si boty naopak. Syn Petr stál mezi dveřmi a tvářil se provinile.

„Chtěla jsem jen přinést něco ke snídani,“ špitla jsem. V tu chvíli jsem si připadala jako vetřelec ve vlastním životě. Od chvíle, kdy se Petr oženil s Lucií, jsem cítila, že mezi námi stojí neviditelná zeď. Nikdy mi neřekla proč, ale vždycky mě držela na distanc – návštěvy jen po předchozí domluvě, žádné spontánní hlídání vnuček, žádné společné víkendy na chalupě.

Petr se mě snažil uklidnit: „Mami, Lucie je teď ve stresu. Má toho v práci hodně.“ Ale já věděla své. Lucie mě nikdy nepřijala. Vždycky jsem byla ta „tchyně“, co se do všeho plete. Přitom jsem chtěla být jen babičkou. Dát dětem lásku, kterou jsem kdysi dávala Petrovi.

Vzpomínám si na první roky po svatbě. Lucie byla rezervovaná, ale slušná. Když se narodila Anička, doufala jsem, že nás to sblíží. Ale místo toho přišly instrukce: „Nedávejte jí sladkosti. Neberte ji na hřiště bez mého vědomí. Nepouštějte pohádky před spaním.“ Každý můj krok byl pod drobnohledem. Připadala jsem si jako host v jejich životě.

Jednou jsem nabídla, že Aničku vyzvednu ze školky – je jí už šest a pořád chodí do školky na Malé Straně – ale Lucie odmítla: „Nechci ji zbytečně plést. Má svůj režim.“ Tak jsem ustoupila.

Teď ale všechno změnil Luciin návrat do práce po mateřské s Terezkou. Najednou potřebovala pomoc. Zavolala mi jedno pondělí ráno: „Marie, mohla byste dnes vyzvednout Aničku? Já nestíhám.“ Byla jsem překvapená i potěšená. Konečně šance být užitečná! Přiběhla jsem do školky s úsměvem, Anička mi skočila kolem krku a vyprávěla mi o svém dni. Cestou domů jsme si koupily zmrzlinu – i když jsem věděla, že to Lucie nemá ráda.

Večer přišla Lucie domů a hned poznala podle špinavých triček a rozesmátých tváří, že jsme si den užily. „Dala jste jí zmrzlinu?“ zeptala se chladně. Přikývla jsem a cítila vinu jako malá holka.

Další dny byly podobné – chvíli mě potřebovala, chvíli zase ne. Nikdy jsem nevěděla, na čem jsem. Jednou mi dokonce vyčetla: „Vy nejste vůbec zapojená do života holek! Nevíte, co mají rády, neznáte jejich kamarády.“ Chtěla jsem křičet: Jak mám být zapojená, když mě k nim nepustíte?

Petr se snažil situaci urovnat: „Mami, dej tomu čas. Lucie je prostě taková.“ Ale čas běžel a já měla pocit, že ztrácím nejen vnučky, ale i syna.

Jednoho dne jsem se rozhodla promluvit si s Lucií otevřeně. Počkala jsem, až holky usnou, a sedla si k ní do kuchyně.

„Lucie,“ začala jsem opatrně, „mám pocit, že mě nechcete pustit blíž k dětem. Je něco, co jsem udělala špatně?“

Lucie mlčela dlouho. Pak řekla: „Moje máma byla vždycky všude. Neměla jsem nikdy svůj prostor. Nechci to zažít znovu.“

Najednou mi to došlo – nebylo to o mně, ale o jejích vlastních ranách. Přesto mě to bolelo.

„Chci být babičkou,“ řekla jsem tiše. „Nechci vám brát děti ani vás nahradit.“

Lucie přikývla: „Zkusím vám víc důvěřovat.“

Od té doby se naše vztahy pomalu lepšily. Začala mě zvát na společné obědy, dovolila mi vzít holky na výlet do ZOO nebo do divadla Minor. Ale pořád cítím napětí – jako bych chodila po tenkém ledě.

Někdy si říkám: Je možné najít rovnováhu mezi tím být součástí rodiny a zároveň respektovat hranice? Nebo je člověk odsouzený stát vždycky trochu stranou? Co byste udělali vy na mém místě?