Mezi kladivem a kovadlinou: Jak moje tchyně rozbila mé manželství

„Proč jsi zase koupila tu levnou kávu? V naší rodině pijeme jenom značkovou, to bys už mohla vědět!“ ozvalo se z kuchyně, sotva jsem položila tašku s nákupem na stůl. Tchyně Marie stála u dřezu, ruce založené na prsou, a její pohled mě propaloval skrz naskrz. Byla jsem vdaná za Petra teprve půl roku, ale už jsem měla pocit, že jsem v jeho rodině cizincem. Každý můj krok byl pod drobnohledem, každé slovo analyzováno, každý úsměv podezřelý.

Petr stál opodál, tvářil se, že něco hledá v mobilu, ale dobře jsem věděla, že slyší každé slovo. „Mami, nech to být, vždyť je to jenom káva,“ zkusil mě bránit, ale jeho hlas zněl slabě, skoro omluvně. Marie se na něj otočila: „Ty se jí vždycky zastáváš! Ale kdo tu myslí na rodinu? Kdo ví, co je pro nás nejlepší?“

V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Ale místo toho jsem se nadechla a tiše řekla: „Příště koupím tu, co máte rádi.“ Věděla jsem, že to není o kávě. Nikdy to nebylo o kávě. Bylo to o tom, že jsem nebyla dost dobrá pro jejího syna. Že jsem nebyla její volba. Že jsem byla ta, která přišla z jiného města, s jinými zvyky, s jinou rodinou.

Začalo to už na svatbě. Marie mi podala ruku, ale její stisk byl ledový. „Doufám, že víš, do čeho jdeš,“ řekla mi tehdy polohlasem, když mi gratulovala. Myslela jsem, že je jen nervózní, že časem si na mě zvykne. Ale mýlila jsem se. Každý den mi dávala najevo, že jsem vetřelec. Když jsem uvařila večeři, vždycky našla něco, co bylo špatně. „U nás se brambory vaří jinak.“ „Polévka je moc slaná.“ „Petr má rád jiný druh chleba.“

Petr se snažil být nestranný, ale čím víc se Marie do mě navážela, tím víc se stahoval do sebe. „Prosím tě, neřeš to, ona je prostě taková,“ říkal mi večer v ložnici, když jsem se mu svěřovala se svými pocity. „Musíš si zvyknout.“ Ale já jsem si zvykat nechtěla. Chtěla jsem být přijata, chtěla jsem být součástí rodiny, ne jejím terčem.

Jednoho dne jsem přišla domů dřív z práce a slyšela jsem, jak Marie s Petrem mluví v kuchyni. „Ona se k nám nehodí, Petře. Je moc jiná. Neumí se postarat o domácnost, neumí vařit, neumí nic. Ty si zasloužíš lepší ženu.“ Petr mlčel. Čekala jsem, že mě bude bránit, že řekne, že mě miluje, že jsem pro něj ta pravá. Ale on jen tiše řekl: „Mami, nech to být.“

Začala jsem se cítit jako stín ve vlastním domě. Každý den jsem se bála, co zase udělám špatně. Marie byla všude – v kuchyni, v obýváku, v našich rozhovorech. Když jsem navrhla, že bychom se mohli odstěhovat do vlastního bytu, Petr se na mě podíval, jako bych navrhovala něco nemyslitelného. „Mamka je už starší, potřebuje nás. Nemůžeme ji tu nechat samotnou.“

Jednou večer jsem se rozplakala. „Petře, já už to nezvládám. Tvoje máma mě nenávidí. Každý den mi dává najevo, že sem nepatřím. Prosím, postav se za mě.“ Petr se na mě podíval, v očích měl smutek i bezmoc. „Já nevím, co mám dělat. Jsi moje žena, ale mamka je moje rodina. Nemůžu si vybrat.“

A tak jsem byla mezi kladivem a kovadlinou. Každý den jsem bojovala o kousek důstojnosti, o kousek lásky. Ale čím víc jsem se snažila, tím víc jsem cítila, že prohrávám. Marie byla mistryně v pasivní agresi. „To je v pořádku, já to uklidím, když ty nemáš čas.“ „Já už jsem zvyklá, že si musím všechno dělat sama.“ „Petr byl vždycky zvyklý na jiný režim.“

Začala jsem se uzavírat do sebe. Přestala jsem zvát kamarádky na návštěvu, protože jsem se styděla za to, jak se ke mně Marie chová. Přestala jsem volat rodičům, protože jsem nechtěla slyšet otázky typu: „Jak se máš? Jste šťastní?“ Ne, nebyli jsme šťastní. Byla jsem sama, i když jsem byla vdaná.

Jednoho dne jsem přišla domů a našla Marie, jak prohledává moje věci. „Co to děláte?“ vyhrkla jsem. Marie se na mě podívala s ledovým klidem: „Jen jsem hledala účtenku od elektřiny. Ty ji stejně nikdy nenajdeš.“ V tu chvíli mi došlo, že tohle už není jen o drobných neshodách. Tohle byla válka.

Začala jsem chodit na dlouhé procházky, abych nemusela být doma. Přemýšlela jsem, jestli má smysl dál bojovat. Petr byl čím dál uzavřenější, trávil víc času v práci, doma byl jen fyzicky. Když jsem se ho ptala, jestli mě ještě miluje, jen pokrčil rameny. „Já nevím. Všechno je nějak složité.“

Jednoho večera jsem se rozhodla. Zabalila jsem si pár věcí, napsala Petru vzkaz a odešla jsem k rodičům. Bylo mi zle, srdce mi bušilo, ruce se mi třásly. Ale věděla jsem, že už nemůžu dál žít v domě, kde jsem byla jen přítěží. Petr mi volal až druhý den. „Proč jsi odešla?“ zeptal se. „Protože už nemůžu. Protože jsem si vybrala sebe,“ odpověděla jsem.

Rozvod byl tichý, bez hádek, bez slz. Marie se na mě ani nepodívala, když jsem si přišla pro poslední věci. Petr mi jen podal klíče a řekl: „Promiň.“

Dnes žiju sama v malém bytě na okraji Prahy. Učím se znovu dýchat, znovu smát, znovu věřit. Někdy si říkám, jestli jsem udělala správně. Jestli jsem měla bojovat víc. Ale pak si vzpomenu na ten pocit, když jsem poprvé zavřela dveře svého nového bytu a ucítila klid.

Možná jsem přišla o manželství, ale získala jsem zpět sebe. A někdy si v noci kladu otázku: Kolik z nás žije život, který si nezasloužíme, jen proto, že se bojíme říct dost? Co byste udělali vy na mém místě?