Mezi láskou a loajalitou: Příběh mé rozbité rodiny a boje o byt
„Tohle není fér, Jitko! Já jsem do toho bytu taky investovala!“ křičela na mě paní Novotná, moje bývalá tchyně, zatímco jsem stála v předsíni svého bytu, ruce sevřené v pěst. Její hlas se rozléhal po celém domě, až se mi z toho stáhl žaludek. V tu chvíli jsem si uvědomila, že všechno, co jsem považovala za jistotu – rodinu, domov, lásku – se mi začíná rozpadat pod rukama.
Všechno to začalo nenápadně. S Petrem jsme byli manželé osm let. Byli jsme mladí, když jsme si koupili tenhle byt v Praze na Vinohradech. Pomáhali nám rodiče z obou stran, ale hlavní část hypotéky jsme platili my dva. Po narození naší dcery Klárky se ale všechno změnilo. Petr začal být odtažitý, často zůstával v práci dlouho do noci a já jsem byla doma sama s dítětem. Když jsem zjistila, že má poměr s kolegyní, svět se mi zhroutil.
Rozvod byl těžký. Petr se odstěhoval k té ženě a já zůstala s Klárkou sama. Byt jsme se rozhodli prodat a peníze rozdělit napůl – tak to stálo ve smlouvě. Jenže pak přišla paní Novotná. „Já jsem vám přece dala dvě stě tisíc na rekonstrukci koupelny! A ještě jsem vám koupila novou lednici!“ připomínala mi při každé příležitosti. Nejdřív jsem to brala jako zoufalý pokus udržet si nějaký vliv nad svým synem i nade mnou. Ale když mi přišel doporučený dopis od jejího právníka, pochopila jsem, že to myslí vážně.
Začaly nekonečné hádky. Petr se postavil na stranu své matky. „Jitko, mamka má pravdu. Bez ní bychom ten byt nikdy nedali dohromady,“ říkal mi do telefonu s ledovým klidem. „Ale my jsme byli manželé! To byla pomoc rodině, ne investice!“ bránila jsem se zoufale. Jenže Petr byl neoblomný.
Moje vlastní rodiče mi radili: „Nenech se! Je to tvoje právo.“ Ale já jsem byla vyčerpaná. Každý den jsem chodila do práce, starala se o Klárku a večer brečela do polštáře. Cítila jsem se zrazená nejen Petrem, ale i celou jeho rodinou, kterou jsem považovala za svou druhou.
Jednoho dne jsem seděla s Klárkou u stolu a ona se mě zeptala: „Mami, proč je babička Novotná na tebe zlá?“ Zastavilo se mi srdce. Jak mám vysvětlit sedmiletému dítěti, že dospělí dokážou být krutí kvůli penězům? „Někdy lidé zapomenou, co je opravdu důležité,“ odpověděla jsem jí tiše.
Začala jsem hledat právní pomoc. Paní doktorka Šimková mi vysvětlila: „Pokud nemáte písemnou smlouvu o daru nebo půjčce, je to těžké prokázat.“ Přesto mě čekalo několik měsíců tahanic po soudech. Každé stání bylo jako rána do břicha. Paní Novotná seděla naproti mně a dívala se na mě s nenávistí v očích. Petr ani jednou nepřišel osobně.
Mezitím se naše rodina definitivně rozpadla. Klárka přestala chtít jezdit k tátovi. „On je pořád smutný a babička na mě křičí,“ svěřila se mi jednou večer. Snažila jsem se ji uklidnit, ale sama jsem měla pocit, že už nemám sílu bojovat.
Jednou večer mi zavolala moje sestra Lenka: „Jitko, nesmíš to vzdát! Kdyby ses podvolila, nikdy bys sama sobě neodpustila.“ Její slova mi dala novou sílu. Začala jsem si psát deník, kde jsem si zapisovala všechny své pocity a zážitky z dětství až po současnost. Pomohlo mi to pochopit, že tahle situace není jen o penězích – je to o loajalitě, o tom, komu věříme a koho jsme ochotni chránit.
Po roce soudních tahanic přišel rozsudek: peníze z prodeje bytu budou rozděleny podle původní dohody mezi mě a Petra. Paní Novotná nedostane nic – soud uznal, že její příspěvek byl darem rodině. Měla bych být šťastná, ale místo toho cítím jen prázdnotu a smutek nad tím, co všechno jsme ztratili.
Dnes žiju s Klárkou v menším bytě na Žižkově. S Petrem už téměř nemluvíme a paní Novotná nás vymazala ze svého života úplně. Někdy si říkám: Stálo to všechno za to? Nebylo by lepší ustoupit a zachovat aspoň nějaké vztahy? Ale pak se podívám na Klárku a vím, že jsem musela bojovat – kvůli ní i kvůli sobě.
Co byste dělali vy na mém místě? Má smysl bojovat za spravedlnost i za cenu rozbitých vztahů? Někdy mám pocit, že v tomhle světě už láska a loajalita nic neznamenají…