Mezi láskou a odpovědností: Když syn chce dospět příliš brzy

„Mami, já už to mám rozhodnutý. S Luckou se vezmeme. A budeme bydlet tady.“

Ta slova mi rezonují v hlavě už několik dní. Sedím na rozvrzané židli v kuchyni našeho dvoupokojového bytu na Jižním Městě a zírám do hrnku s vlažným čajem. Marek stojí naproti mně, ruce v kapsách mikiny, oči sklopené. Je mu devatenáct. Ještě před rokem mi doma vyčítal, že nemáme PlayStation jako ostatní kluci ve třídě. Teď chce být manželem.

„Marku, vždyť jste spolu teprve půl roku! A kde byste tady spali? V obýváku na gauči? Nebo mám vystěhovat tvého bratra?“ snažím se zachovat klid, ale hlas mi přeskakuje.

Marek se zamračí. „Mami, já vím, že to není ideální, ale Lucka je těhotná. Nechci, aby byla sama. Její rodiče ji vyhodili z domu.“

V tu chvíli se mi zatmí před očima. Tohle jsem nečekala. Vždycky jsem si myslela, že Marek je rozumný, že má plány – maturita, možná vysoká… Ale dítě? Teď?

„A co škola? Práce? Jak to chcete zvládnout?“ ptám se zoufale.

„Najdu si brigádu. Lucka taky něco najde. A ty nám přece pomůžeš, ne?“

Ta poslední věta mě bodne do srdce. Jako bych byla povinná zachraňovat všechny kolem sebe. Už teď sotva vyjdu s penězi. Pracuju jako prodavačka v Albertu na směny, někdy si přivydělám úklidem u sousedky. Moji rodiče nám občas přinesou nákup nebo zaplatí Marekovi tramvajenku. Ale tohle je jiná liga.

Mladší syn Tomáš sedí v pokoji a hraje na počítači. Slyším tlumené zvuky střílečky a jeho smích s kamarády přes sluchátka. Je mu patnáct a svět dospělých ho zatím míjí obloukem.

Večer volám mámě. „Mami, Marek chce přivést domů Lucku. Je těhotná.“

Chvíli je ticho. Pak slyším povzdech. „Jani, vždyť jsi taky byla mladá… Ale dneska je všechno drahé. Jak to chcete zvládnout?“

Nevím. Opravdu nevím.

Další dny jsou plné napětí. Marek je odhodlaný, Lucka u nás tráví čím dál víc času. Je tichá, bledá, sedává u okna a hladí si břicho. Tomáš je naštvaný – nechce sdílet pokoj s těhotnou dívkou a jejím přítelem.

Jednou večer bouchne dveřmi: „To není fér! Já tu taky bydlím! Proč musím ustupovat Markovi?“

Snažím se ho uklidnit: „Tome, je to složitý pro všechny…“

„Proč jsi mu to dovolila?“ vyčítá mi.

Cítím se v pasti. Chci být dobrou mámou pro oba syny, ale mám pocit, že selhávám na všech frontách.

Jednoho dne přijde Marek domů s papírem – žádost o dávky na bydlení a příspěvek na dítě. „Mami, pomůžeš mi to vyplnit?“

Dívám se na ty kolonky a mám chuť brečet. Tak takhle začíná jejich dospělost? Papírováním na úřadech?

Začínáme se hádat častěji. Marek mi vyčítá, že mu nevěřím. Já mu zase připomínám jeho povinnosti – školu, práci, odpovědnost za Lucku i nenarozené dítě.

Jednou večer sedíme všichni u stolu – já, Marek, Lucka i Tomáš. Atmosféra by se dala krájet.

„Mami,“ začne Lucka tiše, „já vím, že je to těžký… Ale nemám kam jít.“

Dívám se na ni a vidím v jejích očích strach i naději. Připomíná mi mě samotnou před dvaceti lety.

„Já vás nechci vyhodit,“ řeknu nakonec. „Ale musíme si nastavit pravidla. Každý bude mít svoje povinnosti. A Marku – škola je priorita.“

Přikývne, ale vidím v jeho očích vzdor.

Následující týdny jsou plné kompromisů a malých vítězství i proher. Lucka si najde brigádu v pekárně, Marek chodí na noční do skladu a přes den spí. Tomáš je otrávený z hluku a neustálého ruchu v bytě.

Jednou večer sedím sama v kuchyni a přemýšlím: Udělala jsem správně? Neměla jsem Marka víc vést k odpovědnosti? Nebo jsem měla být přísnější?

Když slyším smích z vedlejšího pokoje – Lucka s Markem si povídají o jménech pro dítě – uvědomím si, že život nikdy není černobílý.

Možná jsme jen další česká rodina, která bojuje s realitou dnešní doby – drahým bydlením, nejistotou a strachem z budoucnosti.

Ale co když právě tahle zkušenost Marka naučí víc než jakákoli moje rada?

Někdy si říkám: Kde končí mateřská láska a začíná nutnost pustit děti do světa? Co byste udělali vy na mém místě?