Mezi láskou a penězi: Boj o naši rodinu

„Tohle nikdy neschválím, Honzo! S touhle ženskou si zničíš život!“ křičela na něj jeho matka, paní Novotná, zatímco já stála v předsíni a v ruce svírala klíče od našeho nového bytu. Bylo to poprvé, co jsem slyšela, jak mě nazývá „tou ženskou“, ale rozhodně ne naposledy. Honza stál mezi námi, oči sklopené, ruce sevřené v pěst. V tu chvíli jsem pochopila, že náš boj teprve začíná.

Když jsme se s Honzou poznali na univerzitě v Brně, byl to ten nejmilejší kluk, jakého jsem kdy potkala. Smáli jsme se spolu, chodili na procházky po Špilberku a snili o společné budoucnosti. Nikdy by mě nenapadlo, že jeho rodina bude tím největším problémem našeho vztahu.

První konflikt přišel hned po zásnubách. Honzova matka mi dala jasně najevo, že nejsem dost dobrá. „Víš, Evo, Honza by si zasloužil někoho lepšího. Někoho z lepší rodiny,“ řekla mi jednou v kuchyni, když jsme připravovaly večeři. Snažila jsem se to přejít, ale její slova mě bodla do srdce.

Po svatbě se situace jen zhoršila. Honzova sestra Lucie začala šířit pomluvy – prý jsem s ním jen kvůli penězům. Honza totiž nedávno zdědil po dědečkovi menší dům v centru Brna a jeho matka s Lucií si myslely, že se na něj chci přiživit. „Vidíš? Sotva jste svoji a už ho taháš do nového bytu,“ šeptala Lucie matce, když si myslely, že je neslyším.

Honza se mě snažil chránit. „Mami, Lucie, Eva je moje žena. Miluju ji a chci s ní žít,“ říkal jim znovu a znovu. Ale jejich odpor byl neústupný. Každá návštěva u Novotných končila hádkou nebo tichým napětím, které by se dalo krájet.

Jednoho dne mi Honza oznámil, že jeho matka chce přepsat část rodinného majetku na Lucii. „Prý aby bylo spravedlivě,“ řekl tiše. Věděla jsem, že za tím stojí strach z toho, že bych mohla něco získat já. Bylo mi do breku – nešlo mi o peníze, ale o to, že mě nikdy nepřijmou.

Začala jsem se uzavírat do sebe. Přestala jsem chodit na rodinné oslavy, vymlouvala jsem se na práci nebo únavu. Honza to viděl a trápilo ho to. Jednou večer mě našel plakat v kuchyni. „Evi, co mám dělat? Nechci tě ztratit, ale nechci ani přijít o rodinu,“ šeptal zoufale.

„Já už nevím, Honzo,“ odpověděla jsem zlomeně. „Snažila jsem se být milá, chápat je… Ale nikdy jim nebudu dost dobrá.“

Situace vyvrcholila o Vánocích. Pozvali jsme Novotné k nám domů na štědrovečerní večeři. Chtěla jsem udělat poslední pokus o smíření. Připravila jsem tradiční bramborový salát podle receptu Honzovy babičky a kapra koupila u stejného stánku jako jeho rodina každý rok.

Večer začal napjatě, ale snažila jsem se být milá. Když jsme usedli ke stolu, Lucie si odkašlala: „Tak co, Evo? Už sis spočítala, kolik ti tenhle byt vynese?“ Její matka se uchechtla a já cítila, jak mi hoří tváře studem i vztekem.

„Dost!“ vykřikl Honza tak hlasitě, až všichni ztichli. „Tohle už nikdy nedělejte! Eva je moje žena a pokud ji nebudete respektovat, už vás k nám nikdy nepozvu.“

Nastalo ticho. Paní Novotná vstala od stolu a bez slova odešla do předsíně. Lucie ji následovala. Slyšeli jsme jen bouchnutí dveří.

Seděli jsme s Honzou u stolu a oba plakali. Bylo mi líto Honzy i sebe samotné. Tolik jsem toužila po normální rodině…

Po Vánocích jsme s Honzou dlouho mluvili o tom, co dál. Rozhodli jsme se navštívit manželskou poradnu. Tam nám paní psycholožka řekla: „Musíte si nastavit hranice. Vaše manželství je vaše pevnost.“

Začali jsme spolu trávit víc času mimo Brno – jezdili jsme na výlety do Beskyd, poznávali nová místa a učili se být šťastní jen spolu. Postupně jsem získávala zpět sebevědomí i víru v naši lásku.

Jednoho dne mi Honza podal ruku a řekl: „Evi, děkuju ti, že jsi to nevzdala.“

Dnes už vím, že láska není samozřejmost a že někdy je potřeba bojovat nejen proti světu kolem sebe, ale i proti těm nejbližším. Někdy si říkám: Stojí to všechno za to? Má smysl bojovat za lásku i proti vlastní rodině? Co byste udělali vy na mém místě?