Mezi láskou a výmluvami: Příběh o mé tchyni, vnoučatech a nevyřčených pravdách

„Zase jsi mi je nepřivezla,“ vyčítavě mi říká tchyně, když jí volám v neděli dopoledne. V ruce držím telefon, druhou rukou utírám rozlitý džus ze stolu, kde si hrají moje dvě děti – Anička a Matýsek. „Ale mami, vždyť jsem ti psala už ve středu, že bychom mohli přijet. Odpověděla jsi, že máš hodně práce na zahradě a že se ozveš.“ Slyším jen tiché povzdechnutí na druhém konci linky.

V tu chvíli se ve mně všechno sevře. Už několik měsíců se to opakuje – moje tchyně, paní Věra, si stěžuje všem známým, že nevidí vnoučata. Ale když jí nabídnu, že je přivezu, najednou má plno práce, bolí ji záda nebo musí jet s kamarádkou na výlet. Přesto nikdy nezapomene zmínit před celou rodinou, jak moc jí děti chybí. Můj muž Petr se do toho raději neplete. „Víš, jaká je máma,“ říká mi často. Jenže já už nevím, jak dlouho tohle ještě vydržím.

Vzpomínám si na první roky našeho manželství. Věra byla vždycky ta energická žena, která všechno zvládla sama. Když se narodila Anička, byla u nás každý týden. Nosila domácí koláče a chtěla radit se vším – od kojení po výběr plenek. Tehdy mi to lezlo na nervy, ale dnes bych dala nevím co za to, aby přišla a jen tak si s dětmi hrála.

„Mami, proč babička nechce přijít?“ ptá se mě jednou Anička, když slyší další rozhovor po telefonu. „Ale ona chce, jen má teď moc práce,“ odpovídám a cítím, jak mě pálí slzy v očích. Nechci dětem lhát, ale nechci jim ani říkat pravdu – že jejich babička možná ani neví, co vlastně chce.

Jednoho dne přijde Petr domů později než obvykle. „Máma mi dnes volala,“ říká tiše. „Prý jsme na ni zapomněli.“ Vybuchnu: „Jak jsme na ni zapomněli? Každý týden jí nabízím, že přivezeme děti! Ale ona má vždycky něco důležitějšího!“ Petr jen pokrčí rameny a jde si otevřít pivo. Cítím se sama. Jako bych bojovala s neviditelným nepřítelem.

Začínám si všímat i jiných věcí. Když jsme u Věry na návštěvě – což je čím dál méně často – mluví hlavně o sobě. O tom, jak ji bolí kolena, jak sousedka koupila nový plot nebo jak jí chybí společnost. Děti mezitím sedí v koutě a skládají puzzle. Nikdo si jich nevšímá.

Jednou večer sedím u počítače a píšu Věře dlouhou zprávu. Snažím se být upřímná: „Mami, mám pocit, že ti děti chybí jen na oko. Když ti je nabízím, nikdy nemáš čas. Mrzí mě to.“ Zprávu nakonec neodešlu. Co kdyby ji to ranilo? Co kdyby se urazila a už s námi vůbec nemluvila?

Začínám být unavená z toho věčného balancování mezi tím, co je správné pro děti, pro mě i pro Věru. Chci, aby měly babičku, která je bude mít ráda a bude s nimi trávit čas. Ale zároveň nechci být ta špatná snacha, která všechno kazí.

Jednoho dne přijde zlom. Je sobota odpoledne a venku prší. Děti jsou neklidné a já už nevím, čím je zabavit. Najednou mi zazvoní telefon – volá Věra. „Mohla bych dnes přijít? Mám upečený štrúdl.“ Překvapeně souhlasím.

Když přijde, sedíme spolu u stolu a poprvé po dlouhé době si povídáme otevřeně. „Víš,“ začne Věra tiše, „někdy mám pocit, že už nejsem potřebná. Že už mě nikdo nechce.“ Dívám se na ni a poprvé vidím za jejími slovy strach a samotu.

„Ale vždyť tě potřebujeme,“ říkám jí upřímně. „Děti tě mají rády. Jen bych byla ráda, kdybys nám řekla pravdu – jestli chceš být s nimi víc nebo ne.“

Věra se rozpláče. „Já nevím… Někdy mám strach, že už to nezvládnu. Že nejsem dost dobrá babička.“

Objímám ji a cítím úlevu i smutek zároveň. Tolik let jsme kolem sebe chodily po špičkách a nikdy si neřekly pravdu do očí.

Od té doby je to lepší – někdy horší, někdy lepší. Ale aspoň už víme, na čem jsme.

A tak si večer před spaním kladu otázku: Kolik z nás žije v zajetí vlastních výmluv a kolik z nás má odvahu říct pravdu? Kde je hranice mezi opravdovou touhou po blízkosti a pouhými slovy do větru?