Mezi láskou a zoufalstvím: Babička v pasti výchovy

„To snad není možné! Klárko, okamžitě přestaň skákat po gauči, vždyť si ublížíš!“ volám zoufale, zatímco Adam už zase rozlévá džus po novém koberci. V tu chvíli se ve dveřích objeví Lucie, moje snacha, s ledovým klidem v očích. „Mami, nech je být. Děti si musí hrát, ne?“ odpoví mi s tím svým úsměvem, který mě vždycky rozčílí. V tu chvíli mám chuť odejít a už se nikdy nevrátit.

Jmenuji se Marie a jsem babička dvou nádherných dětí. Adama je osm a Klárce pět. Jsou to moje sluníčka, ale pokaždé, když přijdu na návštěvu k synovi Petrovi a jeho ženě Lucii do jejich bytu na Jižním Městě, mám pocit, že vstupuji do džungle. Hračky rozházené po celém bytě, televize řve na plné pecky a děti běhají bosé po studené podlaze. Snažím se je usměrnit, ale vždycky narazím na Lucii.

„Mami, dneska už je jiná doba,“ říká mi často Lucie. „My děti netrestáme. Necháváme je rozvíjet.“ Jenže já vím své. Když jsem vychovávala Petra, byl pořádek, pravidla a respekt. Nikdy by si nedovolil mi odmlouvat nebo rozhazovat jídlo po kuchyni. Teď mám pocit, že se svět zbláznil.

Jednou jsem přišla na návštěvu neohlášeně. Bylo půl čtvrté odpoledne a děti právě jedly zmrzlinu přímo v obýváku. Klárka měla čokoládu až za ušima a Adam rozmazával jahodovou polevu po sedačce. „Tohle přece není normální!“ vyhrkla jsem a Lucie jen pokrčila rameny: „Je léto, babi.“

S Petrem si o tom promluvit nemůžu. Vždycky se postaví za Lucii. „Mami, nech to být. My to máme jinak,“ říká mi a já cítím, jak se mezi námi staví zeď. Přitom jsme si byli vždycky tak blízcí! Když byl malý, četla jsem mu pohádky, učila ho jezdit na kole a on mi šeptal do ucha svá tajemství. Teď mám pocit, že mě jeho nová rodina vytlačuje na okraj.

Jednou jsem se rozhodla vzít děti na víkend k sobě na chalupu do Polabí. Těšila jsem se, že jim ukážu, jak jsme trávili dětství my – bez mobilů a tabletů, s míčem na louce a pohádkami před spaním. Jenže už první večer byl katastrofa.

„Babičko, kde je tablet?“ ptal se Adam hned po příjezdu.
„Tady žádný tablet není, Adámku. Půjdeme ven hrát si na schovávanou!“ navrhla jsem nadšeně.
„To je nuda,“ odsekl a Klárka se rozbrečela.

Celý víkend byl jeden velký boj. Děti odmítaly jíst cokoliv jiného než párky a hranolky, nechtěly si čistit zuby a večer plakaly, že chtějí domů za maminkou. Volala mi Lucie každou hodinu – „Marie, hlavně je nenuť do ničeho! Oni jsou citliví.“

Když jsem je v neděli vracela domů, byla jsem vyčerpaná a smutná. Lucie mě přivítala s úsměvem: „Vidíte? Ony potřebují svůj režim.“ Cítila jsem se jako naprostý outsider ve vlastní rodině.

Začala jsem pochybovat o sobě i o tom, co je správné. Moje kamarádky v parku mi říkají: „Marie, dneska je to všude stejné. Děti jsou rozmazlené.“ Ale já nechci být ta zlá babička, která jen kritizuje.

Jednoho dne jsem byla svědkem hádky mezi Petrem a Lucií. Adam dostal poznámku ze školy za nevhodné chování – prý učitelce odmlouval a házel pastelky po třídě. Petr byl rozčilený: „Lucie, musíš být přísnější! Takhle ho nikdo nebude respektovat.“ Lucie ale trvala na svém: „On je jen citlivý! Škola ho dusí.“

Stála jsem za dveřmi a srdce mi bušilo až v krku. Chtěla jsem zakročit, říct jim svůj názor, ale bála jsem se, že přijdu o poslední zbytky jejich důvěry.

Od té doby chodím na návštěvy méně často. Bojím se dalšího konfliktu. Ale když vidím Adama s Klárkou, jak mě objímají a šeptají: „Babičko, máme tě rádi,“ srdce mi puká láskou i smutkem zároveň.

Někdy večer sedím u okna svého panelákového bytu na Proseku a přemýšlím: Je chyba ve mně? Měla bych mlčet a jen milovat? Nebo mám bojovat za to, co považuji za správné? Co byste dělali vy na mém místě? Má babička právo zasahovat do výchovy svých vnoučat?