Mezi matkou a manželkou – Jak jsem málem ztratila samu sebe v cizí rodině

„Jano, proč jsi zase nechala ten hrnek na stole? Víš přece, že to nemám ráda!“ ozvalo se z kuchyně hlasitěji, než bych si přála. Stála jsem u dřezu, ruce ponořené v horké vodě, a v duchu počítala do deseti. Už třetí měsíc žijeme s manželem Petrem u jeho rodičů v malém bytě na pražském sídlišti. Měla to být jen dočasná záležitost, než najdeme něco vlastního. Jenže dočasné se protáhlo a já začala mít pocit, že se dusím.

Moje tchyně, paní Marie, byla žena zvyklá mít všechno pod kontrolou. Každý den vstávala v šest, vařila polévky podle svého receptu a prala prádlo tak, jak to dělala její matka. Já jsem byla pro ni vetřelec, který narušuje její řád. „Když už tu bydlíš, měla bys aspoň pořádně uklízet,“ slyšela jsem často. Petr většinou mlčel. „Nech to být, mamka je prostě taková,“ říkal mi večer v ložnici, když jsem se mu svěřovala se svými pocity. Jenže já jsem měla pocit, že už nejsem sama sebou.

Jednoho večera jsem seděla na balkoně a dívala se na světla města. V hlavě mi běžely slova mé matky: „Nenech si šlapat po hlavě.“ Ale jak? Když jsem se pokusila něco změnit, Marie mi dala jasně najevo, že tohle je její domov a její pravidla. „U nás se večeří v šest! A ne že si budeš dělat tousty v deset večer!“ křičela jednou, když jsem si chtěla udělat čaj po náročném dni v práci.

Začala jsem být podrážděná, hádala jsem se s Petrem kvůli maličkostem. „Proč mě nikdy nepodpoříš?“ vyčetla jsem mu jednoho večera. „Jano, vždyť je to jen dočasné. Prosím tě, vydrž to,“ odpověděl unaveně. Ale já už nemohla. Přestávala jsem spát, ztrácela chuť k jídlu a začala pochybovat o sobě. Kdo vlastně jsem? Manželka? Služka? Nebo jen host v cizím domě?

Jednoho dne přišla Marie do kuchyně a našla mě, jak brečím nad hrncem polévky. „Co ti je?“ zeptala se poprvé bez výčitky v hlase. „Nic… jen už nevím, jak dál,“ vzlykla jsem. Chvíli bylo ticho. Pak si sedla ke stolu a řekla: „Víš, já taky nebyla nikdy dost dobrá pro svou tchyni.“ Poprvé jsme spolu mluvily jako dvě ženy, ne jako soupeřky.

Ale další den bylo všechno při starém. Marie opět kritizovala každý můj krok a Petr byl stále pasivní. Rozhodla jsem se jednat. Večer jsem si sedla s Petrem a řekla mu: „Buď najdeme vlastní bydlení, nebo půjdu pryč.“ Díval se na mě překvapeně. „To přece nemyslíš vážně…“ Ale já myslela.

Začali jsme hledat podnájem. Nebylo to jednoduché – ceny v Praze byly šílené a naše úspory mizely rychleji než voda v pískovišti. Ale každý inzerát byl pro mě nadějí na nový začátek. Marie byla uražená. „Tak vy mě tu necháte samotnou?“ vyčetla Petrovi i mně. Ale já věděla, že musím myslet na sebe.

Když jsme se konečně stěhovali do malého bytu na Žižkově, cítila jsem směs úlevy a strachu. První noc v novém bytě jsme seděli na zemi mezi krabicemi a pili víno z plastových kelímků. „Jsem ráda, že jsme to zvládli,“ řekla jsem tiše. Petr mě objal: „Já taky.“

Začali jsme znovu budovat svůj život – podle vlastních pravidel. Bylo to těžké. Občas mi chyběla jistota starého domova, ale věděla jsem, že teď mám konečně prostor být sama sebou.

Marie nám časem odpustila. Dnes za námi občas přijde na návštěvu – už ne jako paní domu, ale jako host. Náš vztah je lepší než kdy dřív, protože jsme si nastavili jasné hranice.

Někdy si říkám: Kolik žen v Česku žije podobný příběh? Kolik z nás zapomene na sebe ve snaze vyhovět druhým? A kde je ta hranice mezi obětí a odvahou říct dost?