Mezi povinností a sebeúctou: Když rodina tíží víc než pomáhá

„Zase volali tvoji rodiče?“ zeptala jsem se tiše, když Petr položil mobil na stůl. V jeho očích jsem viděla únavu, kterou už ani neskrýval. „Potřebují půjčit na opravu auta. Prý je to akutní,“ odpověděl a vyhnul se mému pohledu. V tu chvíli jsem měla chuť křičet, ale místo toho jsem jen sevřela ruce v pěst pod stolem. Už několik let se opakuje stejný scénář: jakmile se nám podaří něco ušetřit, přijde telefonát od jeho rodičů. Nikdy to není kvůli něčemu zbytečnému – vždycky je to „nutné“, „neodkladné“, „problém, který může potkat každého“. Jenže já už tomu nevěřím.

Petr je jedináček. Jeho rodiče, paní Marie a pan Jaroslav, žijí v malém bytě na okraji Plzně. Celý život pracovali v továrně, nikdy si moc nenašetřili. Chápu, že neměli lehký život, ale poslední roky mám pocit, že místo aby se snažili postavit na vlastní nohy, spoléhají jen na nás. A hlavně na Petra. On nikdy nedokáže říct ne. Vždycky najde důvod, proč jim pomoci – „jsou to přece moji rodiče“, „co když jednou budeme potřebovat my je?“, „co by tomu řekli sousedi?“.

Naše hádky kvůli penězům začaly nenápadně. Nejprve šlo o pár tisíc na opravu pračky, pak na novou lednici, později na dovolenou v lázních. Když jsem se poprvé ozvala, že bychom měli myslet i na sebe, Petr se urazil. „Ty bys jim nepomohla? Jsou to přece rodina!“ Jenže já jsem vyrůstala jinak. Moji rodiče si vždycky všechno zařídili sami, nikdy by si neřekli o peníze ani vlastnímu dítěti.

Jednou večer jsem seděla v kuchyni a počítala účty. Věděla jsem, že pokud zase pošleme peníze jeho rodičům, budeme muset odložit plánovanou rekonstrukci koupelny. Už třetím rokem máme v koupelně plíseň a starou vanu, která protéká. Když jsem to Petrovi řekla, jen pokrčil rameny: „To počká.“

Začala jsem být naštvaná nejen na jeho rodiče, ale i na něj. Přestali jsme spolu mluvit o běžných věcech, každý večer jsme seděli u televize a mlčeli. Jednou jsem dokonce slyšela, jak si Petr v noci povídá sám pro sebe: „Co když jednou zůstanu sám? Co když mě Lucie opustí?“ Ta věta mě bodla do srdce.

Jednoho dne přišla Marie osobně. Seděla u nás v kuchyni, popíjela kávu a vyprávěla o tom, jak je život těžký. „Víš, Lucinko,“ začala sladce, „my už toho moc nemáme. A Petr je náš jediný syn. Vždycky jsme mu všechno dali.“ Cítila jsem, jak mi stoupá krev do hlavy. „Ale my taky nemáme všechno,“ řekla jsem tiše. Marie se zarazila a podívala se na mě s údivem. „Vy jste mladí, vy si ještě vyděláte.“

Ten večer jsme se s Petrem pohádali jako nikdy předtím. „Proč jim pořád všechno dáváš? Kdy už budeš myslet i na naši rodinu?“ křičela jsem. On jen seděl a mlčel. Nakonec řekl: „Kdybys byla v jejich kůži, pochopila bys.“

Začala jsem pochybovat o sobě i o našem vztahu. Přestala jsem spát, v práci jsem byla podrážděná. Moje kamarádka Jana mi řekla: „Musíš si nastavit hranice. Jinak tě to zničí.“ Ale jak mám nastavit hranice člověku, kterého miluju?

Jednoho dne přišel Petr domů dřív z práce. Sedl si ke mně a dlouho mlčel. Pak řekl: „Lucie, já nevím, co mám dělat. Mám pocit, že když jim nepomůžu, nejsem dobrý syn. Ale když jim pomáhám, ničíme náš život.“

Objala jsem ho a oba jsme plakali. Poprvé za dlouhou dobu jsme spolu opravdu mluvili – o strachu ze samoty, o pocitu viny i o tom, jak nás to všechno ničí.

Nakonec jsme se rozhodli zajít za jeho rodiči spolu a otevřeně jim říct, že už nemůžeme dál posílat peníze na každou jejich prosbu. Marie byla uražená, Jaroslav mlčel a díval se z okna. Bylo to těžké a bolestivé – ale poprvé za dlouhou dobu jsem cítila úlevu.

Od té doby je mezi námi napětí. Petr má výčitky svědomí, já mám strach z budoucnosti. Ale aspoň jsme začali myslet i na sebe.

Někdy večer přemýšlím: Je sobecké chránit vlastní rodinu před těmi nejbližšími? Kde končí povinnost a začíná sebeúcta? Co byste udělali vy?