„Miluju dědu, ale babička je zlá“: Vnuččina zpověď, která roztrhla naši rodinu

„Mami, proč mě babička nemá ráda?“ Aniččin hlas se třásl a já jsem zůstala stát ve dveřích jejího pokoje jako přimražená. Právě jsem ji slyšela do telefonu šeptat kamarádce něco, co mi vyrazilo dech: „Miluju dědu, ale babička je zlá.“

V tu chvíli se mi v hlavě roztočil kolotoč vzpomínek. Moje maminka byla vždycky ta nejlaskavější žena na světě – alespoň jsem si to myslela. Vždycky pekla bábovku, když jsme přijeli na návštěvu do našeho panelákového bytu v Brně-Žabovřeskách. Děda Josef byl tichý, trochu podivín, ale s Aničkou si rozuměli. Zato můj nevlastní otec Milan byl vždycky ten přísný, co nikdy neodpustil ani drobnou lež.

„Aničko, co jsi to říkala?“ zeptala jsem se tiše, když jsem vešla dovnitř. Dcerka se lekla a rychle položila mobil na postel.

„Nic… jen jsme si povídaly s Klárkou,“ zamumlala a sklopila oči.

Posadila jsem se vedle ní a pohladila ji po vlasech. „Víš, že mi můžeš říct všechno. Co se děje u babičky a dědy?“

Chvíli mlčela a pak potichu řekla: „Babička na mě pořád křičí. Říká, že jsem nepořádná a že jí všechno kazím. Ale děda je hodný, ten mi vždycky tajně dává čokoládu.“

Zamrazilo mě. Vždyť moje maminka byla vždycky tak milá! Nebo jsem jen nechtěla vidět pravdu?

Rozhodla jsem se to zjistit. Příští víkend jsme jeli k nim na návštěvu. Už ve výtahu jsem cítila napětí – Anička se ke mně tiskla a v očích měla strach. Otevřela nám maminka, usmála se na mě, ale Aničku jen letmo pohladila po hlavě.

„Tak pojďte dál,“ řekla stroze. „Oběd už je skoro hotový.“

V kuchyni to vonělo svíčkovou, ale atmosféra byla ledová. Děda seděl u stolu a četl noviny. Když viděl Aničku, usmál se na ni a mrkl.

Během oběda maminka několikrát okřikla Aničku kvůli drobnostem – jednou jí upadl kousek masa na ubrus, podruhé zapomněla poděkovat za kompot. Děda se jí vždycky zastal: „Nech ji být, Marie, je to dítě.“

Maminka se na něj obořila: „Ty jí všechno dovolíš! Proto je tak rozmazlená!“

Cítila jsem, jak mi tuhne žaludek. Po obědě jsem šla za maminkou do kuchyně.

„Mami, proč jsi na Aničku tak přísná?“ zeptala jsem se opatrně.

Maminka si povzdechla a začala drhnout talíře tak silně, až to skřípalo.

„Ty nevíš, jaké to je. Celý život jsem musela všechno zvládnout sama. Tvůj otec nás opustil, Milan byl tvrdý… A teď mám pocit, že mi všechno padá na hlavu. Anička je hodná holka, ale já už nemám sílu být pořád ta hodná babička.“

V tu chvíli mi došlo, že maminka je vyčerpaná. Že možná nikdy neměla prostor být sama sebou – vždycky musela být silná kvůli nám všem.

Večer jsem seděla s dědou na balkoně a dívala se na šedivé paneláky.

„Víš, Maruško,“ začal tiše děda, „tvoje maminka není zlá. Jen je unavená životem. Milan ji nikdy nepodržel, spíš jí přidával starosti. A teď má strach, že všechno ztratí.“

Dlouho jsem přemýšlela nad tím, co děda řekl. Možná jsme všichni byli obětí nějakého tichého rodinného smutku.

Další dny jsem si začala všímat detailů – jak maminka ráno vstává první a chodí spát poslední; jak nikdy nemluví o svých pocitech; jak se snaží mít všechno pod kontrolou.

Jednou večer jsem ji našla sedět v kuchyni s hlavou v dlaních.

„Mami… promiň mi to všechno,“ řekla jsem tiše.

Zvedla ke mně uplakané oči: „Já už nevím, jak dál…“

Objala jsem ji a poprvé po letech jsme spolu plakaly.

Začaly jsme spolu víc mluvit – o minulosti, o Milanovi, o tom, jak moc ji poznamenal jeho chlad a kritika. Pomalu se začala otevírat i Aničce – někdy to ještě skřípe, ale už není tak přísná.

Dnes vím, že rodinné vztahy nejsou černobílé. Každý má své bolesti a někdy je těžké být tím lepším člověkem.

Někdy si říkám: Kdybych byla dřív vnímavější k tomu, co se děje doma… Mohlo být všechno jinak? Co byste udělali vy na mém místě?