„Miluju své děti, ale nemusím milovat svého nevlastního syna“: Proč bych měla nahrazovat jeho matku?

„Proč jsi mi to neřekl dřív?“ vyhrkla jsem na Petra, když jsem se dozvěděla, že jeho bývalá žena Lenka chce, abych na jejich syna Filipa už nikdy nesahala. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Filip seděl v obýváku a sledoval pohádky, jako by se nic nedělo. Ale já jsem cítila, že se všechno změnilo.

„Jano, prosím tě, uklidni se. Lenka je prostě… no, víš jaká je. Přehání to. Ale nechci, aby se Filip cítil mezi námi špatně,“ snažil se mě Petr uklidnit, ale já jsem měla pocit, že mi někdo podtrhl židli pod nohama. Tři roky jsem se snažila být součástí jejich života. Vařila jsem Filipovi večeře, pomáhala mu s úkoly, brala ho na výlety. A teď mám být jenom cizí paní v jeho domě?

Vzpomněla jsem si na první den, kdy jsem Filipa poznala. Bylo mu šest a měl na sobě tričko s obrázkem dinosaura. Byl tichý, opatrný, pořád se rozhlížel po tátovi. Já jsem byla nervózní – nikdy jsem si nemyslela, že budu mít vztah s někým, kdo už má dítě. Ale Petr byl jiný než všichni muži před ním. Byl laskavý, pozorný a já jsem si říkala, že to zvládnu.

Jenže teď, po třech letech společného života, mám pocit, že stojím na místě. Petr pořád mluví o tom, jak bychom si mohli pořídit vlastní dítě, ale svatbu odkládá. Prý až bude Filip větší a všechno se uklidní. Jenže ono se to neuklidňuje – naopak. Lenka mi dává jasně najevo, že nejsem vítaná v životě jejího syna.

„Mami, proč mě ta paní pořád nutí jíst zeleninu?“ slyšela jsem jednou Filipa do telefonu s Lenkou. Stála jsem za dveřmi a cítila se jako vetřelec ve vlastním bytě. V tu chvíli jsem pochopila, že nikdy nebudu jeho matka. A možná ani nechci být.

Jednou večer jsme seděli s Petrem u vína a já jsem to nevydržela: „Víš, že Filipa nikdy nebudu milovat jako své vlastní dítě?“ řekla jsem tiše. Petr se na mě podíval a chvíli mlčel.

„To po tobě nikdo nechce,“ odpověděl nakonec. „Ale chci, abys ho měla ráda.“

Ale co když ani to nedokážu? Co když budu vždycky cítit rozdíl mezi svým vlastním dítětem a jeho synem? Je to špatné? Jsem špatný člověk?

Před týdnem přišel další konflikt. Lenka mi zavolala a začala na mě křičet: „Držte se od mého syna dál! Nejste jeho matka! Nikdy nebudete!“ Položila jsem telefon a rozbrečela se. Petr mě objal, ale já jsem cítila jen prázdno.

Začala jsem si všímat detailů – jak Filip vždycky říká „Jano“ místo „teto“, jak si ke mně nikdy nesedne blíž než je nutné, jak mi nikdy neřekne o pomoc s úkolem, pokud nemusí. Snažila jsem se být spravedlivá – nekřičet na něj, nevnucovat se mu. Ale čím víc jsem se snažila být nenápadná, tím víc jsem byla neviditelná.

Jednoho dne přišel Filip domů smutný. Ve škole ho někdo šikanoval kvůli tomu, že má „dvě mámy“. Sedla jsem si k němu a chtěla ho obejmout, ale on ucukl.

„Nechci, abys byla moje máma,“ řekl tiše.

Zamrazilo mě to až do morku kostí. V tu chvíli jsem pochopila, že i když budu dělat cokoli správně, nikdy nebudu pro Filipa ta pravá. A možná je to tak správně.

Začala jsem přemýšlet o tom, co vlastně chci. Chci mít vlastní dítě – dítě, které bude moje od začátku do konce. Dítě, které mě bude milovat bez podmínek a nebude mě porovnávat s jinou ženou. Ale co když to znamená vzdát se Petra? Co když nikdy nebudeme opravdová rodina?

Jednou večer jsme se s Petrem pohádali. „Proč pořád čekáš? Proč si mě nevezmeš? Proč pořád všechno odkládáš kvůli Lence?“ vybuchla jsem.

Petr jen pokrčil rameny: „Chci mít jistotu, že Filip bude v pohodě.“

„A co já?“ zeptala jsem se zoufale.

Ticho mezi námi bylo těžké jako olovo.

Teď sedím u okna a dívám se na Filipa, jak si hraje na zahradě. Vím, že ho nikdy nebudu milovat jako své vlastní dítě – a možná je to v pořádku. Možná není povinností každé ženy milovat dítě svého partnera stejně jako své vlastní.

Ale co když nikdy nenajdu odvahu odejít? Co když budu celý život čekat na něco, co nikdy nepřijde?

Možná byste mi mohli poradit – je špatné chtít vlastní dítě a přitom necítit lásku k nevlastnímu? Může taková rodina vůbec fungovat?