Minuta zpoždění, den bez večeře: Život pod taktovkou tchyně
„Je půl sedmé! Kde jsi?“ ozvalo se z kuchyně hlasem, který by probudil i sousedy o dvě patra níž. V tu chvíli jsem stála v koupelně s mokrými vlasy, ručník kolem těla a srdcem bušícím až v krku. Věděla jsem, že mám přesně tři minuty na to, abych byla u stolu. Jinak mě čeká tichý trest – žádná večeře, žádné slovo navíc, jen pohledy plné výčitek.
Jmenuji se Lucie a před rokem jsem se přestěhovala k manželovi Tomášovi do jeho bytu na pražském sídlišti. Byt byl prostorný, ale měl jednu zásadní nevýhodu: žila s námi jeho matka, paní Věra. Od prvního dne mi bylo jasné, že tady platí její pravidla. Všechno mělo svůj přesný čas – snídaně v 6:30, sprcha v 7:00, oběd ve 12:00, večeře v 18:30. Kdo nestíhá, má smůlu.
První týdny jsem se snažila přizpůsobit. Nastavila jsem si budík o dvacet minut dřív, abych stihla všechno podle jejího harmonogramu. Jenže život není tabulka v Excelu. Jednou mi ujela tramvaj, jindy jsem zůstala déle v práci nebo jsem si dovolila ztratit se v knížce. A pokaždé přišel trest. „Když neumíš přijít včas, nemáš hlad,“ řekla mi jednou Věra a odnesla talíř zpátky do lednice.
Tomáš se snažil být prostředníkem. „Mami, Lucie má náročnou práci, nemůžeš po ní chtít, aby byla vždycky na minutu přesně.“ Ale Věra byla neoblomná: „Když to zvládnu já třicet let, zvládne to i ona.“
Jednoho večera jsem přišla domů později. Byla jsem vyčerpaná, v práci jsme řešili uzávěrku a já se těšila aspoň na teplou sprchu. Jenže koupelna byla zamčená. „Sprcha byla v sedm. Teď už je pozdě,“ oznámila mi tchyně a klíč schovala do kapsy županu. Stála jsem na chodbě a cítila slzy vzteku i bezmoci.
Začala jsem být nervózní už od rána. Každý den byl jako běh přes překážky – stihnu snídani? Stihnu sprchu? Co když se zdržím v práci? Tomáš mě uklidňoval: „To přejde, máma je prostě taková.“ Ale já cítila, jak se ve mně něco láme. Přestala jsem domů chodit ráda.
Jednou jsem se rozhodla promluvit si s Věrou otevřeně. „Paní Věro, chápu, že máte ráda pořádek, ale někdy to prostě nejde stihnout. Mohli bychom být trochu flexibilnější?“ Podívala se na mě s ledovým klidem: „Kdo nemá disciplínu, nemá místo v rodině.“
Začaly jsme spolu téměř nemluvit. Každý den byl napjatý jako struna. Tomáš byl mezi dvěma ohni – nechtěl se hádat s matkou, ale viděl, jak mě to ničí. Jednou večer jsme seděli v ložnici a já mu řekla: „Takhle to dál nejde. Buď najdeme vlastní byt, nebo to nevydržím.“
Hledání bytu nebylo jednoduché – ceny v Praze byly šílené a hypotéka pro nás zatím nedosažitelná. Přesto jsme začali šetřit a hledat možnosti. Mezitím se napětí doma stupňovalo. Věra začala kontrolovat i naše účty za elektřinu a vodu, vyčítala mi každý delší telefonát s kamarádkou nebo pozdější návrat domů.
Jednoho dne jsem přišla domů a našla své věci přestěhované do obýváku. „Když neumíš dodržovat pravidla domu, nebudeš mít vlastní pokoj,“ oznámila mi Věra bez mrknutí oka. Tomáš byl v práci a já stála uprostřed místnosti s pocitem naprostého ponížení.
Ten večer jsem poprvé vážně přemýšlela o rozvodu. Ale pak jsem si uvědomila, že nechci odejít kvůli ní. Chci odejít kvůli sobě – abych mohla zase dýchat.
Začali jsme s Tomášem hledat podnájem i mimo Prahu. Bylo to těžké rozhodnutí – opustit všechno známé kvůli klidu a svobodě. Nakonec jsme našli malý byt v Kladně. Nebyl dokonalý, ale byl náš.
Když jsme odcházeli, Věra mi řekla jen: „Jednou poznáš, že bez řádu je život chaos.“ Já jí odpověděla: „Možná je chaos lepší než život ve strachu.“
Dnes už bydlíme sami a já si užívám každou minutu svobody – i když někdy přijdu domů pozdě nebo si dám sprchu o půlnoci.
Někdy si ale kladu otázku: Proč některé matky nedokážou pustit své děti ze své kontroly? A kolik rodin kvůli tomu zbytečně trpí?