Místo mě přivezl jinou – příběh Olgy

„Olgo, pojď už, večeře je na stole!“ volala na mě maminka z kuchyně. Seděla jsem na verandě našeho starého domu v Hradci, dívala se do zahrady, kde si malý Tomášek stavěl hrad z písku. V hlavě mi hučelo. Bylo to už třetí měsíc, co jsem s ním u rodičů na venkově. Po všem tom stresu v Praze, po hádkách s Markem, po nekonečných nocích bez spánku jsem potřebovala klid. Marek slíbil, že pro nás o víkendu přijede. „Už to spolu zase dáme dohromady,“ psal mi včera večer. „Chybíš mi.“

Zvedla jsem se a šla dovnitř. Táta seděl u stolu, četl noviny a jen krátce zvedl oči. „Tak co, už ti Marek volal?“ zeptal se tiše. Zavrtěla jsem hlavou. „Určitě přijede,“ řekla jsem spíš sobě než jemu. Všichni jsme věděli, že poslední měsíce nebyly jednoduché. Marek byl pořád v práci, já doma s Tomáškem, unavená, podrážděná, často jsme se hádali kvůli hloupostem. Ale pořád jsem věřila, že to zvládneme.

V sobotu ráno jsem byla nervózní. Marek měl přijet kolem desáté. Připravila jsem Tomáškovi batůžek, rozloučila se s rodiči a čekala před domem. Čas plynul a on nikde. Volala jsem mu, ale nebral telefon. Srdce mi bušilo až v krku. „Mami, kdy už přijede tatínek?“ ptal se Tomášek a já mu jen hladila vlásky. „Za chvíli, broučku.“

Kolem poledne mi přišla zpráva od sousedky z Prahy: „Olgo, nechci tě znepokojovat, ale viděla jsem Marka s nějakou ženou, jak vykládají věci z auta před vaším domem.“ Ztuhla jsem. Okamžitě jsem volala Markovi znovu. Po několika pokusech to konečně zvedl.

„Marku? Kde jsi? Proč nejsi tady?“ vyhrkla jsem.

Chvíli bylo ticho. Pak se ozval jeho unavený hlas: „Olgo, promiň… Já… nemůžu pro tebe přijet. Musíme si promluvit, až přijedeš do Prahy.“

„Co to znamená? Kdo je ta žena?“ ptala jsem se zoufale.

On mlčel. Pak jen zašeptal: „Je to Jana… Potřebovala pomoct… Já… nevím, jak ti to říct…“

V tu chvíli se mi podlomila kolena. Všechno mi došlo. Jana – jeho kolegyně z práce, o které poslední měsíce mluvil čím dál častěji. Vždycky tvrdil, že je jen kamarádka.

Zavěsila jsem a rozbrečela se přímo před Tomáškem. On mě objal a šeptal: „Nebreč, mami.“ Ale já nemohla přestat.

Večer jsme seděli s rodiči v kuchyni. Táta mlčel, maminka mě držela za ruku. „Olgo, musíš být silná kvůli Tomáškovi,“ říkala tiše.

„Já vím,“ vzlykla jsem. „Ale proč mi to udělal? Vždyť jsme rodina!“

Další dny byly jako v mlze. Marek mi psal zprávy – nejdřív omluvy, pak výčitky, že prý jsem byla poslední dobou chladná a odtažitá. Prý potřeboval někoho, kdo ho chápe. Jana prý byla oporou v práci i v životě.

Cítila jsem vztek i bezmoc zároveň. Chtěla jsem mu napsat něco ošklivého, ale nakonec jsem jen napsala: „A co Tomášek? Myslíš na něj vůbec?“

Odpověděl až druhý den: „Samozřejmě na něj myslím. Chci ho vídat. Ale musíme si to všechno vyjasnit.“

Začalo nekonečné kolečko telefonátů a dohadování o tom, kdy si Marek vezme Tomáška k sobě, kde budeme bydlet my dva, jestli mám vůbec sílu vrátit se do Prahy do bytu, kde teď žije s jinou ženou.

Jednou večer jsem seděla s maminkou u stolu a ptala se jí: „Mami, co mám dělat? Mám bojovat o Marka? Nebo to vzdát?“

Maminka mě pohladila po vlasech: „To musíš vědět sama, Olgo. Ale hlavně nezapomeň na sebe a na Tomáška. Ty jsi teď nejdůležitější.“

Následující týden jsem sbalila pár věcí a odjela s Tomáškem zpět do Prahy – ne do našeho bytu, ale ke kamarádce Lence na Žižkově. Bylo to zvláštní – být ve svém městě a přitom úplně cizí.

Marek mi volal každý den a chtěl vidět syna. Nakonec jsme se domluvili na setkání v parku na Letné.

Seděli jsme na lavičce a Marek se snažil být milý na Tomáška i na mě. Ale já viděla v jeho očích vinu i nejistotu.

„Olgo,“ začal opatrně, „já vím, že jsem ti ublížil. Ale s Janou je to jiné… Já už nevím, jestli spolu ještě můžeme být…“

Podívala jsem se mu do očí: „A myslíš někdy na to, co cítím já? Co cítí Tomášek?“

Marek sklopil hlavu: „Já vím… Je mi to líto…“

Tomášek si hrál opodál a já cítila obrovskou prázdnotu i úlevu zároveň. Najednou jsem věděla, že už nechci bojovat za něco, co už dávno neexistuje.

Od té doby jsme s Tomáškem začali nový život – bez Marka, ale s nadějí na lepší dny. Bylo to těžké – samota bolí a nejistota budoucnosti ještě víc.

Ale když večer uspávám Tomáška a on mě obejme kolem krku a šeptá: „Mám tě rád, mami,“ vím, že všechno zvládnu.

Někdy si ale kladu otázku: Proč lidé ničí to nejcennější, co mají? A jak dlouho trvá, než člověk zase začne věřit sám sobě i druhým?