Moje dcera mě zavrhla po rozvodu: Jak jsem zjistila, že jsem jí celý život ubližovala, aniž bych to tušila

„Mami, prosím tě, už mi nevolej. Potřebuju čas.“ Ta věta mi rezonuje v hlavě už několik týdnů. Sedím na gauči v našem panelákovém bytě na Jižním Městě, v ruce svírám mobil a dívám se na obrazovku, kde se znovu a znovu objevuje její jméno – Tereza. Ale ona nevolá zpět. Neodepisuje. A já nevím, co mám dělat.

Když jsme se s Karlem rozváděli, bylo Tereze patnáct. Myslela jsem si, že všechno zvládáme – ona byla moje opora, já její. Byly jsme na to dvě. Vždycky jsem jí říkala: „Terezko, jsme silné holky, zvládneme to.“ A ona kývala hlavou a mlčela. Dnes už vím, že to mlčení znamenalo mnohem víc.

První týdny po rozvodu byly peklo. Karel odešel k jiné ženě a já zůstala sama s dcerou, hypotékou a pocitem selhání. V práci jsem dělala přesčasy, abychom měly na nájem a jídlo. Tereza byla tichá, zavřená ve svém pokoji, ale nikdy si nestěžovala. Myslela jsem si, že je silná po mně.

Teď už vím, jak moc jsem se mýlila.

Před měsícem jsem jí volala jako obvykle – chtěla jsem se domluvit na nedělním obědě. Nezvedla to. Psala jsem jí zprávu: „Terezko, všechno v pořádku?“ Žádná odpověď. Další den znovu. Po týdnu už jsem byla zoufalá. Volala jsem jejímu příteli Honzovi: „Honzo, prosím tě, nevíš, co je s Terezou?“ On jen zamumlal: „Je v pohodě, jen potřebuje klid.“

Začala jsem si vyčítat každé slovo, které jsem kdy řekla. Každý okamžik, kdy jsem ji nechala samotnou doma, protože jsem musela do práce. Každý den, kdy jsem místo povídání vařila nebo uklízela. Každý večer, kdy jsem byla tak unavená, že jsem usnula dřív než ona.

Jednou večer jsem seděla u stolu s vínem a prohlížela staré fotky – Terezka na základce s copánky, Terezka na maturitním plese… Všude se usmívá. Ale teď už vím, že ten úsměv byl často jen maska.

Po dvou týdnech ticha mi přišel e-mail. Od Terezy. Srdce mi bušilo tak silně, že jsem málem upustila notebook.

„Mami,

potřebuju ti něco říct a neumím to říct do telefonu ani osobně. Celé dětství jsem měla pocit, že pro tebe nejsem dost dobrá. Že tě pořád zklamávám. Když jsi byla smutná kvůli tátovi nebo unavená z práce, měla jsem pocit, že je to moje vina. Nikdy jsi mi neřekla, že mě máš ráda jen tak – vždycky to bylo za něco: za dobré známky, za uklizený pokoj… Nikdy jsi mě neobejmula jen proto, že jsem tvoje dcera. Po rozvodu jsi byla pořád smutná nebo naštvaná a já měla pocit, že tě musím chránit před světem i před sebou samou. Už to dál nezvládám. Potřebuju čas být sama sebou a zjistit, kdo vlastně jsem bez tvých očekávání.“

Četla jsem ten e-mail pořád dokola a brečela jako malá holka. Jak je možné, že jsem si toho nevšimla? Vždyť jsem ji milovala víc než cokoliv na světě! Ale nikdy jsem jí to neřekla? Opravdu?

Vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle – když přišla domů s dvojkou z matematiky a já místo objetí řekla: „Musíš se víc snažit.“ Když chtěla jít na výlet s kamarády a já jí to zakázala, protože „nejdřív povinnosti“. Když mi jednou řekla: „Mami, mám strach,“ a já odpověděla: „Neboj se, všechno zvládneš.“ Myslela jsem to dobře – chtěla jsem ji naučit být silná. Ale možná potřebovala jen obejmout.

Dny plynuly v mlze výčitek a bezmoci. Volala jsem své sestře Lence: „Lenko, co mám dělat? Ztratila jsem Terezu.“ Lenka mlčela a pak řekla: „Možná ji musíš nechat jít. A hlavně jí říct pravdu – jak moc ji miluješ.“

Napsala jsem Tereze dopis. Ručně, na papír s květinami, které měla ráda jako malá.

„Terezko,

celý život jsi pro mě byla vším. Možná jsem ti to neuměla říct správně – možná jsem ti místo lásky dávala rady a místo objetí úkoly. Omlouvám se ti za každý okamžik, kdy ses cítila sama nebo nedostatečná. Miluju tě takovou, jaká jsi – vždycky budu stát při tobě. Prosím tě o odpuštění.“

Dopis jsem poslala poštou – chtěla jsem, aby ho držela v ruce.

Čekala jsem další týden. Dva týdny. Každý den jsem chodila ke schránce jako posedlá.

Jednoho rána mi přišla zpráva: „Mami, děkuju za dopis. Potřebuju ještě čas.“

Není to happy end. Ale je to začátek něčeho nového – možná cesty k odpuštění.

Každý den přemýšlím: Kolik rodičů kolem mě dělá stejné chyby? Kolik dětí čeká na obyčejné ‚mám tě ráda‘? A kolik z nás se bojí přiznat vlastní chyby?

Možná je čas začít mluvit o tom nahlas…

„Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že je možné napravit roky mlčení a nevyřčených slov?“