Moje dcera už není tou, kterou jsem znala: Jak nás zeť odcizil od vlastní krve

„Mami, prosím tě, už to neřeš. David má dneska špatný den a já nechci, aby se ještě víc rozčiloval.“ Její hlas zněl vzdáleně, skoro jako by mluvila z jiné místnosti, i když jsem ji slyšela v telefonu. Byla to moje Anna, moje jediná dcera, která mi ještě před pár lety volala každý den a svěřovala se mi s každou maličkostí. Teď jsem stála v kuchyni, v ruce držela telefon a dívala se na dort, který jsem pro ni pekla od jejích pěti let. Dnes měla přijít na narozeniny svého otce – mého manžela Karla – ale místo toho mi oznamovala, že nepřijde. Kvůli Davidovi.

„Ale Aničko, táta se na tebe těší. Víš, jak je na tom teď se zdravím…“ snažila jsem se ji přesvědčit, i když jsem věděla, že je to marné. „Mami, já už musím končit. Omluv mě tátovi. A… pozdravuj všechny.“ A bylo ticho. Jen ticho a pocit, že se mi něco v srdci láme.

Vzpomínám si na dobu, kdy jsme byli nerozlučné. Anna byla vždycky citlivá, vnímavá a otevřená. Když si před třemi lety přivedla Davida domů, byla jsem šťastná za ni – byl zdvořilý, pracovitý a působil jako někdo, kdo ji bude chránit. Jenže postupně jsem začala cítit něco zvláštního. Anna se měnila. Přestala jezdit na naše nedělní obědy, její telefonáty byly kratší a méně časté. Když jsme se ptali proč, vždycky měla nějakou výmluvu: práce, únava, nebo že David potřebuje klid.

Jednou jsem ji potkala ve městě s kamarádkou Lenkou. Byla bledá a nervózní. „Mami, promiň, spěchám,“ řekla rychle a téměř utekla. Lenka mi pak šeptla: „Je s ní něco divného. Od té doby, co je s Davidem, skoro se s námi nebaví.“

Začala jsem si všímat detailů – Anna už nenosila své oblíbené šaty, které jí David jednou pochválil jako „příliš vyzývavé“. Přestala chodit na jógu i na keramiku. Když jsme byli u nich doma na návštěvě, David byl vždycky přehnaně milý – ale jeho pohled byl chladný. Když Anna něco řekla a on nesouhlasil, stačil jeden jeho pohled a ona zmlkla.

Karel si toho všiml taky. „Víš, že Anna už půl roku nebyla sama u nás? Vždycky přijde jen s Davidem.“ Snažila jsem se to omlouvat – třeba je jen zamilovaná, třeba potřebují čas pro sebe. Ale v hloubi duše jsem věděla, že je něco špatně.

Když jsme slavili Karlovy narozeniny loni, Anna přišla pozdě a celou dobu byla nervózní. David seděl vedle ní a každou chvíli jí šeptal něco do ucha. Když jsme se chtěli bavit o dovolené na chalupě v Orlických horách, David prohlásil: „My letos nikam nepojedeme. Anna má moc práce.“ Anna jen přikývla.

Letos už nepřišla vůbec.

Seděla jsem večer u stolu s Karlem a naším synem Tomášem. „Proč tu není?“ ptal se Karel tiše. „David jí to zakázal?“ Tomáš jen pokrčil rameny: „Mami, možná bys jí měla dát prostor.“ Ale jak mám dát prostor vlastní dceři, když cítím, že ji ztrácím?

Začala jsem Annu vídat jen na fotkách na sociálních sítích – většinou s Davidem nebo sama doma. Její úsměv byl jiný. Když jsem jí napsala zprávu: „Chybíš nám,“ odpověděla až za dva dny: „Mám teď hodně práce.“

Jednou večer mi zavolala Lenka: „Musíš něco udělat. Anna je úplně jiná. Skoro s nikým nemluví a když už ano, pořád kouká přes rameno.“ Rozhodla jsem se ji navštívit bez ohlášení.

Když mi otevřela dveře, byla překvapená a trochu vyděšená. „Mami… proč jsi tady?“ David nebyl doma. Sedly jsme si do kuchyně a já ji vzala za ruku: „Aničko, co se děje? Proč jsi tak smutná?“ Chvíli mlčela a pak jen zašeptala: „Nic se neděje… jen mám hodně práce.“ Viděla jsem v jejích očích slzy.

Chtěla jsem ji obejmout, ale ucukla: „David nemá rád nečekané návštěvy.“ Cítila jsem bezmoc jako nikdy předtím.

Od té doby jsme si psaly jen krátké zprávy – většinou o počasí nebo o tom, jak se má pes Maxík. Opravdový rozhovor už mezi námi nebyl.

Když mi letos volala k Vánocům, slyšela jsem v jejím hlase prázdnotu. „Mami… všechno je v pořádku.“ Ale já věděla, že není.

Dnes sedím u stolu a dívám se na staré fotky – Anna jako malá v parku na Petříně, jak se směje s Karlem a Tomášem. Přemýšlím, kde jsme udělali chybu. Měla jsem být důraznější? Měla jsem ji víc chránit? Nebo méně tlačit?

Moje dcera už není tou Aničkou, kterou jsem znala. A já nevím, jestli ji ještě někdy najdu.

Možná je tohle osud všech matek – dívat se zpovzdálí a doufat, že jejich děti najdou cestu zpět domů. Ale co když ta cesta vede jen jedním směrem?

Řekněte mi – co byste udělali vy? Má smysl bojovat za vztah s dítětem za každou cenu? Nebo mám čekat a doufat?