Moje srdce rozervané mezi dcerou a vlastními sny: Jsem opravdu špatná babička?

„Jsi sobecká! Všichni ostatní babičky pomáhají, jen ty ne!“ křičela na mě Lucie, moje jediná dcera, zatímco její hlas rezonoval celým bytem. Stála uprostřed kuchyně, ruce v bok, oči plné slz a vzteku. Malý Matýsek a Anička se krčili za jejími zády, nevěděli, kam se podít. Můj muž Petr ležel v ložnici, jeho dech byl slyšet až sem – těžký, přerývaný. V tu chvíli jsem měla pocit, že se svět kolem mě rozpadá.

„Lucko, já prostě nemůžu. Petr je na tom špatně a já pořád chodím do práce. Nemám sílu hlídat děti každý den,“ snažila jsem se vysvětlit, ale ona mě nenechala domluvit.

„To jsou jen výmluvy! Já nemám práci, nemám peníze a ty mi místo pomoci ještě házíš klacky pod nohy!“

V tu chvíli jsem si vzpomněla na své vlastní dětství. Moje máma byla tvrdá žena, nikdy mi nic nedala zadarmo. Všechno jsem si musela vybojovat sama. Lucii jsem chtěla dát lepší život – a možná jsem ji tím rozmazlila. Když jsem ji měla ve dvaceti, byla jsem sama, Petr přišel až později. Všechno jsem zvládala sama: školu, práci i dítě. Nikdo mi nepomohl.

Teď stojím před rozhodnutím: mám obětovat poslední kousky svého života pro vnoučata, nebo mám právo myslet i na sebe?

Lucie přišla o práci před půl rokem. Prý kvůli restrukturalizaci firmy. Od té doby je doma, ale místo hledání nové práce spoléhá na to, že jí všechno zařídím já. „Mami, vždyť ty už jsi stará, co jiného máš na práci?“ slyším od ní často. Jenže já nejsem stará – aspoň ne v hlavě. Pracuji jako účetní v malé firmě v centru Prahy. Každé ráno vstávám v šest, vařím Petrovi čaj a připravuji mu léky. Pak běžím na tramvaj a večer se vracím domů úplně vyčerpaná.

Petr byl vždycky silný chlap. Dřív jsme spolu jezdili na kola do Krkonoš, chodili na houby a smáli se životu. Teď už skoro nevstane z postele. Lékaři říkají, že jeho stav se bude jen zhoršovat. Potřebuje mě víc než kdy dřív.

Ale Lucie to nechápe. „Kdybys mě měla radši, tak bys mi pomohla,“ řekla mi naposledy a zabouchla za sebou dveře. Dny po té hádce byly tiché a studené. Matýsek mi volal: „Babičko, přijdeš si s námi hrát?“ A já musela říct ne.

V práci si kolegyně povídají o tom, jak hlídají vnoučata a jak je to naplňuje. Já cítím jen vinu a smutek. Večer sedím u stolu s hlavou v dlaních a přemýšlím: Jsem opravdu špatná babička? Nebo je špatně nastavené očekávání společnosti?

Jednoho dne mi Lucie zavolala: „Mami, potřebuju tě! Mám pohovor a nemám kam dát děti.“ Petr měl zrovna špatný den – horečka, bolesti, musela jsem volat doktora. „Lucko, dneska to nejde,“ řekla jsem tiše.

„Tak už mi nikdy nevolej!“ zařvala do telefonu a zavěsila.

Ten večer jsem brečela jako malá holka. Petr mě pohladil po ruce: „Nesmíš si to tak brát… Dala jsi jí všechno.“ Ale já měla pocit, že jsem selhala.

Dny plynuly a Lucie se neozývala. Ani děti nevolaly. Bylo ticho – až příliš velké ticho.

Jednou večer zazvonil zvonek. Otevřela jsem dveře – stála tam Lucie s dětmi. Vypadala unaveněji než kdy dřív.

„Mami… promiň,“ zašeptala.

Objaly jsme se a plakaly obě dvě. Matýsek mě chytil za ruku: „Babičko, už se nezlobíš?“

„Nezlobím,“ usmála jsem se skrz slzy.

Sedly jsme si ke stolu a poprvé po dlouhé době jsme si povídaly jako rodina. Řekla jsem Lucii všechno – o strachu z budoucnosti, o únavě i o tom, jak moc ji mám ráda.

„Mami… já nevěděla, že je to pro tebe tak těžké,“ řekla tiše.

Od té doby se snažíme hledat kompromisy. Občas pohlídám děti na pár hodin, když mám volno. Lucie začala chodit na brigády a pomáhá mi s Petrem.

Ale stále ve mně hlodá otázka: Kde je hranice mezi pomocí rodině a ochranou sebe sama? Musíme být vždycky tou dokonalou babičkou? Nebo máme právo říct: Teď potřebuji myslet i na sebe?

Co byste udělali vy na mém místě? Je možné být dobrou babičkou i bez toho, abychom obětovali celý svůj život?