Moje tchyně chce bydlet s námi! Co mám dělat?

„To snad nemyslíš vážně, Honzo!“ vyhrkla jsem, když jsem slyšela tu větu. Seděli jsme u kuchyňského stolu, talíře s večeří před sebou, a já měla pocit, že mi někdo podtrhl židli. „Maminka by se k nám chtěla na nějakou dobu nastěhovat. Prý už to v tom bytě sama nezvládá,“ řekl Honza tiše, skoro provinile. V tu chvíli jsem měla chuť utéct.

Naše manželství nebylo nikdy úplně jednoduché. Honza je hodný, ale často neumí říct ne, hlavně své matce. Paní Věra je typická česká tchyně – všechno ví nejlíp, všechno komentuje a nikdy jí není nic dost dobré. Když jsme se brali, slibovala jsem si, že budu tolerantní, ale už po prvních společných Vánocích jsem věděla, že to nebude snadné.

„A co já?“ zeptala jsem se tiše, skoro šeptem. „Myslíš na to, jak to ovlivní nás? Děti? Vždyť už teď máme sotva místo!“ Honza se na mě podíval těma svýma unavenýma očima. „Já vím, ale ona je přece moje máma…“

V noci jsem nemohla spát. Představovala jsem si, jak paní Věra chodí po našem bytě, komentuje moje vaření, přesouvá věci v kuchyni a říká dětem, co mají a nemají dělat. Už teď jsme měli doma dusno – Honza pracuje dlouho do večera, děti jsou ve škole a já se snažím udržet domácnost pohromadě. Kdyby k nám přišla ještě ona…

Druhý den ráno jsem seděla s kamarádkou Lenkou v kavárně na náměstí. „To si děláš srandu,“ vydechla Lenka, když jsem jí všechno řekla. „Hele, musíš si stát za svým. Jestli ji jednou pustíš dovnitř, už ji nikdy nedostaneš ven.“

Ale co mám dělat? Honza je rozpolcený. Jeho máma ho citově vydírá – volá mu každý večer a stěžuje si na samotu. Přitom má sestru Hanu, která bydlí jen o dvě ulice dál! Ale Hana má prý „své starosti“ a „malý byt“. Takže všechno padá na nás.

Večer jsem si sedla k Honzovi. „Musíme si promluvit,“ začala jsem opatrně. „Já vím, že je to tvoje máma, ale já už teď cítím napětí pokaždé, když přijde na návštěvu. Nedokážu si představit, že by tu byla pořád.“

Honza mlčel. Pak řekl: „Já tě chápu. Ale co když ji odmítneme? Co když se jí něco stane? Budu si to vyčítat celý život.“

Dny plynuly a napětí doma rostlo. Paní Věra začala volat i mně – jednou mi vyčetla, že děti chodí pozdě spát, podruhé mi radila, jak mám prát prádlo. Cítila jsem se jako v pasti.

Jednoho odpoledne přišla nečekaně na návštěvu. Seděla v obýváku a rozhlížela se kolem sebe s tím svým kritickým pohledem. „No, tady by se mi líbilo,“ řekla nahlas a já měla chuť křičet.

Po jejím odchodu jsem bouchla dveřmi od ložnice a rozbrečela se. Děti stály za dveřmi a ptaly se, co se děje. Co jim mám říct? Že jejich babička rozkládá naši rodinu?

Začala jsem hledat řešení – volala jsem na úřady, zjišťovala možnosti pečovatelské služby nebo domova pro seniory. Ale paní Věra je ještě příliš čilá na domov a pečovatelku odmítá.

Jednou večer jsme seděli s Honzou u televize a já už to nevydržela: „Jestli se tvoje máma nastěhuje k nám, já odejdu. Nezvládnu to psychicky.“ Honza zbledl. „To přece nemůžeš myslet vážně!“

„Ale můžu,“ řekla jsem pevně. „Mysli i na mě! Já taky něco znamenám.“

Následující dny byly plné hádek a ticha. Děti cítily napětí a začaly být neklidné. Jednou večer přišla dcera Anička: „Mami, proč jsi smutná?“ Objala mě a já jí nemohla nic vysvětlit.

Nakonec jsme svolali rodinnou radu – pozvali jsme i Hanu a paní Věru. Seděli jsme kolem stolu a já měla srdce až v krku.

„Mami,“ začal Honza opatrně, „musíme najít řešení, které bude vyhovovat všem.“

Paní Věra se zatvářila dotčeně: „Takže mě nechcete?“

„To není pravda,“ řekla jsem rychle. „Chceme ti pomoct, ale musíme myslet i na naše děti a naši rodinu.“

Hana konečně promluvila: „Mami, můžeš být u mě přes týden a o víkendech u Honzy.“

Paní Věra chvíli mlčela a pak souhlasila – neochotně, ale přece.

Od té doby máme doma klidnější atmosféru. Ale pořád mám strach – co když se situace zase zkomplikuje? Co když budu muset znovu bojovat za svůj domov?

Někdy si říkám: Proč je tak těžké říct NE vlastní rodině? A kde je ta hranice mezi pomocí a obětí sebe sama? Co byste dělali vy na mém místě?