Moje tchyně mě vyhnala z vlastního domova: Příběh o tom, jak soužití pod jednou střechou roztrhalo naši rodinu

„Tohle je už moc! Okamžitě si sbalte věci a vypadněte!“ křičela na mě paní Marie, moje tchyně, zatímco držela v ruce můj oblíbený hrnek, který jsem si přivezla z domova. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Petr, můj manžel, stál mezi námi a jen bezmocně klopil oči. Náš tříletý syn Matyáš se schovával za mými nohami a nechápal, proč je doma zase takový křik.

Nikdy jsem si nemyslela, že skončím v takové situaci. Když jsme se s Petrem brali, byla jsem plná naděje. On byl můj nejlepší kamarád ze střední školy, vždycky mě rozesmál a slíbil mi, že mě ochrání před celým světem. Jenže svět se smrskl na jeden panelákový byt v Praze 4, kde jsme žili s jeho matkou. Bylo to dočasné řešení – Petr přišel o práci a já byla na mateřské. Marie nám nabídla střechu nad hlavou a já byla vděčná. Jenže už první měsíc jsem pochopila, že to nebude jednoduché.

Marie byla vdova a celý život zvyklá rozhodovat o všem sama. Každý den měla přesně rozvržený: v kolik se snídá, kdy se uklízí, jak se správně věší prádlo. Když jsem jednou pověsila ručníky na balkon místo do koupelny, přišla za mnou s výrazem generála: „Takhle to tady neděláme, Lucie.“ Snažila jsem se přizpůsobit, ale nikdy to nestačilo.

Nejhorší byly hádky o maličkosti. Jednou jsem zapomněla vrátit její nůžky do šuplíku. Jindy jsem koupila jiný druh mléka, než byla zvyklá. „Tohle není mléko! To je voda! Jak mám vařit krupicovou kaši?“ rozčilovala se a já měla pocit, že jsem zase malá holka, co dostala pětku z diktátu.

Petr se snažil být prostředníkem, ale většinou jen mlčel. „Prosím tě, vydrž to ještě chvíli,“ šeptal mi večer do vlasů. „Až najdu práci, půjdeme pryč.“ Jenže práce nepřicházela a já začala mít pocit, že se dusím. Každý den jsem počítala hodiny do večera, kdy Marie odcházela na cvičení pro seniory a já měla byt na chvíli jen pro sebe a Matyáše.

Jednoho dne jsem přišla domů dřív z procházky a slyšela Marii, jak do telefonu říká své sestře: „Ona tu jen zabírá místo. Nic neumí pořádně udělat. Petr by si zasloužil lepší ženu.“ Zůstala jsem stát za dveřmi jako přimražená. Večer jsem to Petrovi řekla. „To určitě nemyslela vážně,“ mávl rukou. Ale já věděla své.

Napětí mezi mnou a Marií rostlo. Každý den byla nová výčitka: „Matyáš je moc hlučný.“ „Lucie neumí pořádně vařit.“ „Zase jsi použila moji utěrku!“ Začala jsem si psát do deníku všechny ty drobné rány, které mi Marie zasazovala. Bylo jich tolik, že bych mohla vydat knihu.

Jednoho večera přišla Marie do našeho pokoje bez zaklepání a začala prohledávat skříň. „Hledám svůj svetr! Určitě jsi mi ho vzala!“ křičela na mě před Petrem i Matyášem. Byla jsem ponížená a naštvaná zároveň. „Já ti nic neberu! Proč mi pořád nevěříš?“ vykřikla jsem poprvé nahlas. Marie se rozplakala a obvinila mě, že ji chci vyštvat z vlastního bytu.

Petr byl v pasti mezi dvěma ženami svého života. „Mami, prosím tě…“ začal opatrně, ale Marie ho přerušila: „Buď ona půjde, nebo já!“ V tu chvíli jsem věděla, že už to dál nejde.

Začali jsme hledat podnájem. Bylo to těžké – ceny bytů v Praze jsou šílené a Petr měl jen brigádu ve skladu. Ale našli jsme malý 2+kk na okraji města. Když jsme balili věci, Marie stála ve dveřích a dívala se na nás s kamenou tváří. „Snad budete šťastní,“ řekla ledově.

První noc v novém bytě jsem nemohla usnout. Bylo ticho – žádné výčitky, žádné hádky o utěrky nebo hrnky. Jen já, Petr a Matyáš. Petr mě objal: „Promiň…“ zašeptal. „Možná jsem měl být statečnější.“

Teď už je to pár měsíců, co jsme pryč. S Marií jsme si napsaly pár zpráv – formálních a chladných jako lednové ráno. Matyáš se ptá po babičce méně a méně. Někdy mám výčitky svědomí – jestli jsem neměla být trpělivější, jestli jsem neměla víc bojovat za naši rodinu.

Ale pak si vzpomenu na ten pocit úlevy první ráno v novém bytě – když jsem mohla udělat snídani podle sebe a nikdo mi neříkal, co dělám špatně.

Někdy si říkám: Je lepší žít v klidu daleko od rodiny, nebo snášet všechno kvůli dětem? Co byste udělali vy na mém místě?